Platónův dialog Faidón líčí poslední den Sokratova života. Filosof nejprve odešle domů manželku a děti a pak s přáteli probírá důkazy pro posmrtnou existenci duše a její nezávislost na těle. Samozřejmě nám nepůjde o řešení těchto věčných otázek, ale spíše o několik zajímavostí, které se nakupily kolem celého literárního útvaru.
Historická pravdivost dialogu (jako ostatně Platónova vylíčení Sokrata vůbec) je podle všeho nevalná. Když byl dialog v Athénách předčítán, posluchači prý znechuceně odcházeli a někdejší očití svědkové Sokratovy smrti tvrdili, že si na žádný z přednášených výroků nevzpomínají.
Dokonce i samotný Faidón údajně prohlásil, že nic z toho, co mu Platón vkládá do úst, nikdy neřekl. Navíc si Platón v tomto díle odporuje i vzhledem sám k sobě – v žádných jiných dialozích není Sokrates například líčen jako nějaký totální asketa, naopak celý dialog Symposion je vlastně jedinou gigantickou pitkou.
Sokratovi jsou v první části Faidóna vkládány do úst výroky spíše pythagorejské. Sokrates ve skutečnosti takové názory zastával jen stěží a pythagorejské konstrukce jeho oponentům navíc nečiní žádné zvláštní problémy vyvrátit (což ukazuje, že i vztah samotného Platóna k pythagoreismu při veškerých shodných rysech obou filosofií nebyl rozhodně prost ironie).
První, pythagorejské argumenty o nesmrtelnosti duše jsou Sokratovými protivníky rychle ukázány jako ne právě relevantní. Tak například argument o tom, že duše je nesmrtelná, protože je neviditelná a podobná nehmotným idejím, má následující osud: Diskutující ukáží, že neviditelnost neznamená nezničitelnost. Tón či melodie jsou nehmotné, ovšem jejich bytí je zakončeno rozbitím lyry. A i kdyby duše byla schopná přežít jednotlivé tělo, nedokazuje to ještě nijak nesmrtelnost. Lidské tělo také přežije několik plášťů, až jeden z nich naopak přežije tělo.
Posléze se za důkaz nesmrtelnosti pokládá platónská koncepce vědění a poznání jako rozvzpomínání (anamnésis). Podle této představy, rozvinuté především v dialogu Menón, se ve skutečnosti nemůžeme nic nového dozvědět, pouze oživit v sobě již jednou známé. Abychom něco poznali, musíme o tom již mít jakousi předběžnou představu. I kdyby však na tomto základě šla postulovat existence "všehoznalé" duše před narozením člověka, nijak z toho nevyplývá existence duše po smrti. Tedy další vyvrácení, respektive poukaz na nedostatečnost argumentu.
Teprve ve druhé části dialogu se Platón začíná zabývat argumenty pro nesmrtelnost duše, které sám pokládá za relevantní.
Faidón sám o sobě je navíc plný slovních hříček. Když Platón např. uvádí, že lidé zbožní ale tak nějak "neindividuální" se po smrti promění ve včely, nemá tím na mysli ani tak obhajobu převtělování lidí do zvířat, ale tyto (částí pythagorejců zastávané) představy spíše zesměšňuje – podobně jako je v dialogu Timaios mezi řádky zesměšněna astrologie.
Platón přitom ve Faidonu vychází z celého balíku slovních podobností: melitta (melissa) je ve staré řečtině včela, meletoros znamená pilný nebo přičinlivý, melema lze přeložit jako péče, mellétés znamená váhavý, meletor pečující. Tyto všechny asociace jsou pramenem hravé zábavy.
Jak se zdá, Platón svůj dialog Faidón nemyslel ani tak jako základ nějaké konkrétní metafyziky a nauky o nesmrtelnosti duše, třebaže je tak dnes často chápán. Filosofovi šlo spíše o obhajobu své metody – logického zkoumání věcí, dialektiky. Přesto, že podle Platónova názoru sofisté této metody zneužili, je to dle něj jediný nástroj poznání a správného myšlení, který máme k dispozici, což by si měli uvědomit pythagorejci i další školy, které uvedené postupy zatím nepoužívaly. I pravdu lze dokazovat nesprávným způsobem a na tyto chyby v důkazech je třeba poukazovat.
Dialektické zkoumání a neustálé převracení výroků, "vědecká argumentace", vyvozování a tvorba protiargumentů, prostě vypjatá racionalita objevená eleatskými filosofy (Parmenides, Zenon), by měla být základem myšlení. Musíme ve svém filosofování a přemýšlení užívat především logiky/logu, být jeho přáteli a ne odpůrci, misology.
Takové je tedy zřejmě autorem zamýšlené vyznění dialogu Faidón a to budiž rovněž obhajobou faktu, že je tento článek publikován na serveru zaměřeném na vědu a výzkum :-). Platón zde totiž jaksi předznamenává současnou vědeckou metodiku, tedy to, co později rozvine např. Vilém z Occamu se svou břitvou a ještě později Descartes ve své Rozpravě o metodě.
(Zdroj: Theodor Ebert: Sokrates jako pythagorejec, Oikúmené, Praha, 1999)
