O proměnách gladiátorských her jako odrazu změn Římské říše se zde již psalo (Gladiátoři a proměny Říma). Nyní ještě několik zajímavostí podle jiného zdroje.
Fik Meijer v knize Gladiátoři především ukazuje, že náš dnešní odpor k tomuto druhu zábavy by, pokud by byl vystaven zkoušce, mohl zmizet. Cituje případy lidí, kteří vešli do hlediště arény s nechutí a např. jen na naléhání přátel, nicméně byli nakonec strženi nadšením dalších diváků a začali tato představení navštěvovat pravidelně. Náš dnešní pohled je také trochu pokrytecký – alespoň v tom smyslu, že pokládáme gladiátorské hry za krutý, ale spíše náhodný výstřelek velké civilizace. To ale není pravda, gladiátorská představení do starořímské kultury zapadala organicky, s jejím důrazem a sílu a demonstraci moci Říma, triumfálními pochody apod. Z pohledu Římanů dokonce umožňovala i těm poraženým udělat svoji smrt nějak vznešenou…
V průběhu představení v cirku se odehrávala tři vlastně samostatné věci: zápasy se zvířaty, popravy odsouzenců a souboje gladiátorů. Zjistíme, že i u těch antických autorů, kteří prezentovali ke gladiátorským hrám svůj odpor, mohlo jít o odsudek jen jedné z věcí – například křesťané nijak nevystupovali proti pobíjení zvířat a tento zvyk přetrval i do středověku (až do současné koridy), u veřejných poprav jim vadilo, pokud k nim takto byli odsuzováni jiní křesťané. Veřejné popravy nadto také přežily antiku. Něco jiného se nelíbilo Senecovi, něco jiného Tacitovi, něco jiného zase řecky píšícím autorům z východních částí Římské říše (těm se mimochodem zase hlavně zdálo, že celodenní masakry s hromadami mrtvol a všudypřítomným puchem krve jsou vyjádřením hybris, nepřiměřenosti). Jen málokdy ale podívanou v cirku odsoudili jako celek.
Divákům bylo, když už, líto spíše zvířat. Zaznamenán je případ, kdy takhle hromadně vystoupili proti masakrování slonů, což ovšem byl zvyk zvlášť krutý, protože se mnohdy jednalo o zvířata ochočená a krotká, šlo tedy o „zradu důvěry“. V první fázi se ještě v aréně objevovali spíše sloni bojoví, zajaté po vítězné bitvě; Římané se s prvními bojovými slony setkali ve válkách s epeirským králem Pyrrhem, později ve válkách punských. Bojoví sloni byli indičtí, později Římané chytali ovšem slony pro arénu hlavně v Africe.
V knize je citován i případ, kdy odsouzence na smrt odmítl sežrat lev a dokonce člověka chránil proti leopardovi, který byl vypuštěn v další fázi. Jednalo se o to, že dotyčný se už s tímto lvem kdysi setkal, když mu vyléčil bolavou tlapu. Příběh působí natolik romanticky a vyžaduje splnění tolika náhod, že by ho člověk pokládal za vymyšlený, podle všeho se ale skutečně stal. Také v tomto případě byla udělena milost.
V cirku se ovšem předváděla i nekrvavá vystoupení cvičených zvířat, obdoba našich cirkusů. Některé způsoby poprav v aréně měly kromě apelu na krvelačnost i sexuální rozměr – například oprava žen tím způsobem, že byla zašita do hovězí kůže nasáklé kravskou krví a pak na ni byl puštěn býk. V gladiátorských hrách mimochodem někdy bojovaly i ženy, a to jak mezi sebou, tak i s muži nějak zmrzačenými nebo s trpaslíky. Zajímavé je, že nejsou zaznamenány hromadně uzavírané sázky na výsledek souboje jako dnes na dostizích. Možná už tedy smrt poskytovala tolik adrenalinu, že nebylo třeba „zábavu“ doplňovat hazardem.
Ještě ke ztvárnění gladiátorů v moderních velkofilmech. Meijer docela oceňuje film Spartakus, naopak Gladiátor je podle něj špatný, alespoň pokud jde o věrnost, s jakou tvůrci obou filmů zachytili antické reálie.
Shrnuto, zvláštní čtení…
Zdroj: Fik Meider: Gladiátoři, Aurora, Praha 2006
Obrázek: autor Pollice Verso, 1872, výřez, zdroj Wikipedia, licence obrázku public domain
