Jan Bouzek uvádí, že řecké umění archaické doby předznamenalo cestu, kterou s posléze vydala i řecká filosofie: Odvrat od "mimolidských" motivů a orientace na člověka.
Archaické umění vycházelo z předcházejícího umění temných staletí – geometrického a protogeometrického. Na jednu stranu se vrátilo zpět ke zobrazování figurálních motivů, na druhé straně však do středu svého zájmu poprvé postavilo člověka namísto bytostí démonických.
Záhubu "monster" bychom mohli vidět už v řadě příkladů z řecké mytologie (Sfinga, Mínotaurus…). Nicméně přemožení takovýchto bytostí, zhruba odpovídajících představě nějakého prvotního chaosu, najdeme i v celé řadě mýtů jiných národů. Řecký přístup se ale vyznačuje navíc ještě něčím jiným – v archaické době dochází ke zkrocení a polidštění (téměř by se dalo říci až domestikaci) těchto bytostí. Jsou podřízeny lidských měřítkům, nejprve určitému estetickému kánonu, později "logice" – a právě odtud se pak odvíjejí i představy prvních filozofů o božských silách. Filosofové nepopírají většinou přímo existenci bohů, spíše modifikují naši představu o nich. Ono podřízení bytostí určitým abstraktním principům má snad ještě pozůstatek v řádu geometrického umění (odkud by se také mohla odvozovat i "pythagorejská" představa světa jako matematické struktury).
Od 7. století se řecké umění "racionalizuje" a postupně zbavuje různé démonické bytosti jejich uhrančivé moci. Sirény se stávají čímsi na způsob koncertních umělkyní. Řečtí draci – gryfové nebudí hrůzu, ale působí spíše dojmem bytostí jemných způsobů, až dekorativně. Podobná proměna potká chiméry a sfingy. Z kentaurů a satyrů se stávají chlapíci z mokré čtvrti, které od lidských opilců odlišuje snad jen ledabyle koukající koňský ohon.
Samozřejmostí je zkrocení "obyčejných" zvířat a lidských postav.
Lidská figura získává v archaickém řeckém umění poprvé realistické rysy – opět rys netypický pro Egypt, Mezopotámii či pro umění mykénské doby se schematickým trojúhelníkovým obličejem.
Podřízení umění určitému kánonu "řádu" samozřejmě neznamená, že by nevznikala třeba poezie lyrická (Sapfó apod.), nicméně tato citovost je oproti umění jiných národů přece jen uměřená.
V 6. století pak na rozdíl od Egypta a Mezopotámie získávají zcela lidskou podobu i řečtí bohové. Perské oficiální umění je tvořeno Řeky, od nich je odvozené i umění Etrusků. "Na konci 6. století je už vlastně všechno kvalitní výtvarné umění ve Středomoří řecké či od řeckého odvislé," uzavírá Bouzek.
Zdroj: Jan Bouzek, Zdeněk Kratochvíl: Řeč umění a archaické filosofie, Herrmann & synové, Praha, 1995
