Umberto Eco se ve svých harvardských přednáškách (sebráno v knize "Šest procházek literárními lesy") zabývá problémem plynutí času v rámci literárního příběhu. Mj. na tomto základě nakonec dospěje k teorii, jak odlišit pornografii od literatury erotické.
Co se týče literárního času, Eco se soustředí na rozdíl mezi tzv. syžetem a fabulí. Fabule je prostě děj příběhu, jak se odehrál v čase, syžet je naproti tomu způsob, jak jednotlivé věci následují za sebou v textu.
Rozdíl mezi fabulí a syžetem se objevuje velmi záhy. Ílias začíná nikoliv Péleovou svatební hostinou, kde vypukne spor a jablko, ale líčením Achilleova hněvu, tedy už v době, kdy je Trója obléhána 10. rokem. Taktéž Odyssea startuje ve chvíli, kdy je hrdina v zajetí u nymfy Kalypsó. Předcházející části příběhu včetně pádu Tróje (vlastní Ílias končí Hektorovým pohřbem ještě před pádem města) Odysseus až posléze vypráví na dvoře Fajáků.
Z výše uvedeného také plyne, že příběh může postrádat speciální syžet, ale těžko se může obejít bez fabule. Texty obsahující fabuly bez syžetu jsou zpravidla jednoduchými formami – do této skupiny patří např. Červená Karkulka.
Nejde však jen o pořadí jednotlivých úseků, ale i o jejich relativní délku. Eco ukazuje, proč jsou často (ne vždy) tak působivé popisy, které nemají žádný bezprostřední vztah k ději. Nemusí jít jen o lyricko-poetický efekt, popisy často prostě především zpomalí čtenářův čas a připraví ho na nějakou další scénu, kde má pomalost už svůj jasný účel.
Údajně veškerá umělecká díla pracují s různou rychlostí plynutí času v průběhu děje. Erotický příběh pak můžeme podle Eca od pornografického odlišit prostě tak, že sledujeme rychlost trvání běžných úkonů (nikoliv sexu, ale třeba dobu trvání pití čaje či jízdy autem). Pokud se zde s rychlostí času nějak promyšleněji nepracuje, téměř jistě půjde o pornografii. “Pokud v pornografickém filmu někdo nastoupí do auta, aby zajel o deset bloků dál, bude těmito bloky projíždět ve skutečném čase,” píše doslova Eco.
Umberto Eco uvažuje i o tom, jaký je vztah literárních a reálných světů, zda jedny na druhých parazitují, které jsou podmnožinou jiných apod. Tyto úvahy mi přišly velice zajímavé i z hlediska náplně Science Worldu. Ve vědě se totiž řeší trošku analogické otázky – třeba jaký je vztah mezi fyzikální realitou a světy matematiky. Speciálně pak z hlediska času uvažujeme o tom, nakolik je šipka času čistě fyzikální a nakolik je to záležitost psychologického vnímání.
Poznámka úplně na okraj: Ecova kniha určitě potěší milovníky cizích slov a elegantních formulací – autor si mnohé výrazy vychutnává a namísto "zbytečné" či "nejednoznačné" použije výrazu “sémanticky redundantní” apod. Ale i jinak stojí Procházky literárními lesy za přečtení. Je zde rozebírán Poeův Havran a jeho Filosofie básnické skladby, Tři mušketýři (zde se na starých mapách pátrá po jedné tehdy neexistující pařížské ulici), Joyceův Odysseus (to ovšem pouze pro ty, kdo toto dílo dokázali přečíst), Kafkova Proměna, Nervalova Sylvie atd.
Z knih častěji zmiňovaných ve vědecké literatuře se zde rozebírá především Abbottův Flatland (zde lehce nezvykle překládáno nikoliv jako obvyklé Plochozem, leč Rovina). Historické pátrání je věnováno také řadě “tajných spisů”, která posléze vyústila až v Protokoly siónských mudrců.
(Umberto Eco: Šest procházek literárními lesy, Votobia, 1997)
