Zkušenost lýdského krále Kroisa s Apollónovou věštírnou v Delfách je známá až notoricky. Nicméně ještě před tím, než Pýthie k chystané Kroisově výpravě proti Peršanům poznamenala často citovanou větu "Pokud Kroisos překročí řeku Hallys, zničí velikou říši," se mezi Kroisem a Apollónem odehrálo podle legend leccos zajímavého.
Antičtí autoři tradují, že Kroisos službám věštíren původně nedůvěřoval. Provedl proto následující experiment. Odeslal posly do řady chrámů, aby se tam otázali, co bude dotyčný činit v určitý den. Jednalo se o den v prozatím budoucnosti a ani sám král žádné rozhodnutí původně neudělal. Nakonec se rozhodl pro činnost dosti neobvyklou, o které předpokládal, že se nedá uhodnout pouze náhodou: Nechal rozsekat želvu a jehně a vařil je v obrovském měděném kotli s měděnou poklicí.
Tak, jak je legenda tradována, nebyla úspěšná žádná věštírna kromě jediné a Kroisos se tedy rozhodl jejich služby pokládat za dílo šarlatánů. Pouze z Delf přišla odpověď:
Znám počet písečných vln, znám rozměry moře,
rozumím němému též a slyším toho, kdo mlčí.
Vůně želvy, jež pevný má štít, teď doráží ke mně,
s jehněčím masem se vaří, celá je ukryta v mědi,
měď prostírá se pod ní a měď ji shora kryje.
(jedná se mix, který autor článku dostal tak, že smíchal tři známé překlady těchto veršů do češtiny a upravil je podle vlastního vkusu).
Podle legendy získal Kroisos po této zkušenosti k Apollónovi důvěru až neomezenou. Zahrnul svatyni mnohými dary a velmi na ni dal. Osudná se mu posléze stala až věštba o zničení velké říše ve válce s Peršany – jak známo, jednalo se přitom o říši jeho vlastní.
Antické interpretace říkaly, že od Apollóna šlo o zjevnou zlomyslnost a pomstu. Bůh byl totiž rozhněván prvním Kroisovým všetečným dotazem, kterým ho tento pouze zkoušel a nutně tedy musel pochybovat o Apollónově schopnosti vidět budoucí děje.
Nicméně nakonec to byl právě Apollón, kdo podle jiné legendy zachránil lýdskému králi život. Když tento totiž stál na hranici, kam ho uvrhl vítězný perský král Kýros, postaral se Apollón o liják, který plameny uhasil.
Kýros se posléze rozhodl Kroisa ušetřit, když slyšel jeho povzdech, kterým vzpomínal na Solóna. Tato historka má kořeny starší, odehrála se ještě v době, kdy lýdský král stál na vrcholku své slávy. Tehdy se zeptal Solóna, zda pokládá krále za šťastného. Solón to však odmítl, protože soudil, že za šťastného můžeme prohlásit pouze někoho, kdo je již mrtvý. Jinak si nikdy nemůžeme být jisti, co nám další život přinese. A v Solónově výkladu následují další odkazy: například jak bohové jako největší odměnu seslali na někoho spánek, z něhož se již dotyčný neprobudil (existuje ještě obdobný antický citát, který později uvádí myslím Shopenhauer – Dionýsos v něm sděluje, že největším štěstím je vůbec nikdy nebýt, nenarodit se, a pokud je nám toto největší štěstí již odepřeno, tím druhým nejlepším je brzy zemřít).
Text nějak sklouzává k morbidnímu tónu, proto jej na tomto místě ukončíme.
