Následující zrakový klam je poměrně známý. Označuje se jako Muller-Lyerova iluze a spočívá v tom, že horní vodorovná čára nám připadá delší – ač jsou obě ve skutečnosti dlouhé stejně.
Půvabné na celé záležitosti ale je, že tato vlastnost našeho mozku zkreslovat, respektive určitým způsobem viděné objekty interpretovat, je kupodivu dána kulturně. Vzniká údajně jako důsledek pobytu v prostředí s pravými úhly/rohy. Například jihoafričtí Zuluové, kteří obývají domy s kruhovým půdorysem (navíc neuspořádané způsobem pravoúhle se protínajících ulic), této iluzi nepodléhají a obě čáry prohlásí za stejně dlouhé.
Zajímavé je i to, že bez této iluze se ve skutečnosti nemůžeme správně orientovat prostředí s rohy, vidět „hloubku“ prostoru apod. Takže v případě vývoje umělých systémů schopných vidění a orientace v prostoru se kupodivu ukazuje užitečné do nich tuto „chybu“ zabudovat rovněž.
Zdroj: Denise D. Cumminsová: Základy experimentální psychologie, Portál, Praha 2006
