Lidské výstřednosti a obsese nemusí zůstat pouze v hlavách, ale často se také přímo materializují. Jednou z možností zhmotněné obsese bývají v případě movitějších excentriků podivné stavby.
Několik příkladů těchto výstředností udává kniha Margaret Nicholasové "Světoví ztřeštěnci a blázni" (Al Press, Frýdek Místek, 1999).
Samozřejmě se jedná o architekturu poněkud staršího data, kdy se stavbami zřejmě ještě nebyly takové procedurální problémy jako dnes (i když pokusy o regulaci živelně se rozvíjející architektury spadají už do starověkého Říma, kdy byly určité předpisy v tomto smyslu přijaty po obrovském požáru za císaře Nerona).
William Beckford (1760-1844) byl posedlý stavbou věží. Tyto byly obvykle postaveny v několika dnech, nenechal uležet cihly, používal nevhodné materiály – vše v zájmu zrychlení práce. Výsledky byly katastrofální a stavby se řítily k zemi. Po několik dní své existence (než zafoukal vítr apod.) se však jednalo o rekordy ve svém oboru, věže, které převyšovaly známé katedrály.
Informace o tomto člověku viz např.
http://www.infopt.demon.co.uk/beckfor1.htm
http://www.personal.psu.edu/special/C18/beck.htm
http://beckford.c18.net/
vesměs se však zaměřují spíše na Beckforda jako spisovatele.
Druhým příkladem v řadě je William John Cavendish Bentick Scott. Ten zase pod svým sídlem dokázal vybudovat až 25 metrů podzemních chodeb. Tunely spojovaly jednotlivé místnosti a dokonce mu umožňovaly i přemístit se výhradně podzemní cestou také k nedaleké železnici – kde jeho kočár býval naložen na vlak, aniž by z něj Scott musel vystoupit. Kromě denního světla se totiž vyhýbal také kontaktům s lidmi.
Třetí postavou je Matthew Robinson alias lord Rokeby, který byl naopak posedlý vodou a budováním bazénů, v jejichž soustavu proměnil své sídlo. V určité fázi svého života již prakticky odmítal z vody vylézt, třebaže podivnou shodou okolností zemřel v posteli.
V této souvislosti je však zajímavé pokusit se odpovědět na otázku, které známé stavby byly dokladem duševní poruchy (není tím míněna prostá megalománie vládců). Eventuálně dokonce které stavební slohy byly nějak spojené s psychózou svého tvůrce a pak se rozšířily nějak memeticky. Tyto úvahy se IMHO vnucují např. u gotiky, ale rovněž u některých megalitických staveb – ale připouštím, že na poli dějin architektury jsem de facto analfabet.
Zajímavé v této souvislosti je rovněž literární dílo H. P. Lovecrafta, které právě "podivnou architekturu" uvádělo jako hlavní atribut ne tak docela lidských bytostí.
