Jsou noční ptáci spojování ve všech kulturách se smrtí? Může být bílá barva barvou smutku? Proč patří kůň k atributům božstev moře? Nebo jinak řečeno, nakolik mají symboly relativní, kulturně podmíněný význam a nakolik význam absolutní? A máme jim dnes nějak "věřit"?
Na symboly a příslušné asociace se můžeme dívat minimálně dvěma způsoby. Psychoanalýza, ať už jungovská nebo freudovská, se nám totiž snaží předložit jaksi "absolutní" smysl symbolů (archetypů, archetypových obrazů), který platí bez ohledu na konkrétní kulturní kontext. Tak pro Freuda je myš obecným falickým symbolem, pro Junga je mandala nebo veškeré čtyřramenné struktury zase synonymem psychické celosti.
Z hlediska historika či etnografa se zase zdá, že bohyně moudrosti (třeba Athéna) je spojována s olivou, ovšem stejně dobře může být jejím atributem vlastně libovolná jiná rostlina. Kde je pravda?
Samozřejmě někde uprostřed. Encyklopedie tradičních symbolů nám v tomto případě může posloužit jako velmi dobrý zdroj asociací. Najdeme v ní výklad geometrických tvarů, rostlin, živočichů, nebeských těles, barev, drahokamů i určitých lidských činností. U každého symbolu je popsán jednak jeho "obecný" význam, jednak to, s čím byl spojován v konkrétních kulturách. Právě v kvantitě tohoto výčtu je nejvyšší hodnota publikace, protože se zde prochází napříč antikou, křesťanstvím, pravěkými evropskými kulturami (Keltové, Germáni…), východními civilizacemi a i třeba národy předkolumbovské Ameriky.
Abychom podle knihy odpověděli alespoň na otázky naznačené v úvodu: Kůň je spojován s bohy moře zřejmě především pro vizuální podobnost běhu koní/jejich vlající hřívy a mořských vln (jinak je kůň zvířetem dosti ambivalentním, protože táhne stejně kočár slunečního boha jako je spojován s bohyněmi měsíce). Bílá barva opravdu byla v řadě civilizací barvou smutku. Často je citováno, že tuto roli hrála ve východní Asii (barva pohřbu apod.), ale občas se tímto způsobem projevovala i v Řecku (křída nebo sádra sloužila k poprášení tváře na znamení smutku). V případě sovy je spojení s bohy smrti a neštěstí téměř univerzální (a koneckonců i logické, jde o nočního ptáka), určitou kladnou výjimkou je sova jako průvodce řecké bohyně moudrosti Athény.
Otevřenou otázkou pak zůstává, jak vlastně se symboly nakládat. Na jedné straně se pohybujeme v oblasti pověr (sýček svým houkáním přináší smrt apod.). Na druhé straně však, jak poznamenává autorka v úvodu knihy, "Lhostejnost k symbolům není známkou osvícenosti, ale spíše duševní choroby." Práce se symboly (ovšem vědomá, reflektovaná) je nutnou součástí třeba umělecké tvorby.
V té či oné míře evidentně platí oboje, máme před sebou současně hlubinnou pravdu i pověru, a vztah k symbolům bude tedy zřejmě odpovídat celkovému psychickému "nastavení" každého člověka.
(J. C. Cooperová: Ilustrovaná encyklopedie tradičních symbolů, Mladá fronta, Praha, 1999)
