Spolu s Michaelem Ullmanem jsme vyzvali devadesát devět lidí, aby zareagovali na několik stovek sloves a na tvary jejich minulého času ve větách. Požádali jsme je, aby vyjádřili svůj postoj na stupnici od 1 (nepřirozené) až po 7 (přirozené). Dostali jsme jejich hodnocení holých slovesných kmenů i hodnocení tvarů minulého času, takže jsme mohli odlišit rozpaky nad tvarem minulého času – jako například maimed („mrzačil“) nebo smote („udeřil“) – od rozpaků nad samotným slovesem to maim („mrzačit“) nebo to smite („udeřit“).
Ullman zjistil, že hodnocení nepravidelných tvarů minulého času závisí na frekvenci jejich výskytu v řeči. Čím je slovesný tvar běžnější, tím více se lidem líbí. (Platilo to i tehdy, když bral Ullman v úvahu obecnou znalost slovesa a hodnotil ji pomocí standardní statistické procedury.) Naproti tomu hodnocení pravidelných tvarů minulého času nezáviselo na jejich výskytu v řeči – řídký slovesný tvar jako maimed („mrzačil“) zněl lidem stejně přirozeně jako běžný tvar walked („kráčel“; zase bral v úvahu skutečnost, že maim je méně přirozené než walk).
Na druhé straně hodnocení pravidelných slovesných tvarů výrazně záviselo na hodnocení kmenů: Čím přirozenější kmen, tím přirozenější tvar minulého času. Právě to bychom očekávali, kdyby lidé chápali tvar minulého času prostě jako samotný kmen obohacený o ozdobu přidanou pravidlem. Hodnocení nepravidelných tvarů minulého času korelovala s hodnoceními kmenů méně výrazně. To bychom očekávali, kdyby nepravidelné tvary minulého času představovaly zvláštní slova, která se pouze dávají do spojitosti s kmeny.
Stejné konfigurace platí, když mají lidé ze sebe vysypat tvar minulého času v časové tísni, jak se stává v rychlém rozhovoru. Sandeep Prasada a William Snyder spolu se mnou přivedli do laboratoře další skupinu dobrovolníků, posadili je před počítačové monitory, na nichž naskakovaly slovesné tvary, a vyzvali je, aby ze sebe co nejrychleji vychrlili tvary minulého času. Mikrofon připojený k vypínači reagujícímu na hlas vysílal signál do počítače. Počítač nastavený na měření intervalu mezi podnětem a reakcí hodnotil, jak dlouho trvá pokusným osobám přečtení slovesa, utvoření minulého času v mysli a vyslovení tvaru nahlas.
Slovesa jsme vybírali po dvojicích – jedno užívané v minulém čase často a druhé méně často, i když v jiných časech se obě vyskytují stejně často. (Snažili jsme se zachovat podmínku stejné znalosti sloves a srovnávali jsme jen tvary minulého času.) Například kmeny ring („zvonit“) a strive („snažit se“) se vyskytly v milionovém korpusu přibližně sedmkrát, ale minulý tvar rang byl použit 21krát, zatímco strove pouze čtyřikrát. Podobné statistické údaje jsme získali pro pravidelná slovesa pour („lít“) a soak („namáčet“), užívaná stejně často v kmenovém tvaru, ale v minulém čase se první (poured) vyskytuje zhruba dvacetkrát častěji než druhé (soaked). U všech sloves jsme dodržovali nahodilé pořadí.
U nepravidelných sloves lidé pohotověji vyslovovali častější tvary minulého času (jak jsme i předpokládali, jsou-li pevněji uloženy v paměti, a proto se i snáze vybavují). Pokud jde o pravidelná slovesa, častější tvary minulého času se nevybavovaly z paměti rychleji než méně frekventované a to nasvědčuje tomu, že lidé je neměli uloženy v hotové podobě, ale tvořili je takřka za pochodu. Trvalo to pouze krátce – několik setin sekundy –, ale zjistili jsme to u tří experimentů a ke stejným výsledkům dospěly čtyři další týmy experimentátorů.
Když tvoříte nepravidelný tvar, nejenže ho musíte vylovit z paměti, ale zároveň musíte potlačit pravidlo „Přidej -ed“, abyste neřekli breaked nebo broked (místo broke, „zlomil“). Lingvisté říkají tomuto principu blokování – nepravidelný tvar zablokuje pravidlo – a pokusy nám pomáhají pochopit, jak ho mysl používá. Když pociťujeme potřebu vyslovit tvar minulého času, ve shodě s jednou alternativou sáhneme po pravidle teprve poté, co přeskenujeme svůj seznam nepravidelných sloves a dotyčné sloveso v něm neobjevíme.
Z toho bychom mohli vyvodit, že nejpomalejší nepravidelné sloveso (na konci seznamu) by mělo být rychlejší než nejrychlejší pravidelné sloveso. Je to nesprávný vývod. Nepravidelné tvary se obvykle generují pomaleji než pravidelné. Nikdy nejsou rychlejší.
Ve shodě s pravděpodobnější alternativou se přístup ke slovům a pravidlům uskutečňuje paralelně čili současně. Když se chystáme vyslovit slovo v minulém čase, zároveň po něm pátráme v paměti a aktivujeme pravidlo. Inhibiční spojení směřuje z paměťového okénka do okénka pravidel a pomalu brzdí pravidlo na důkaz toho, že se našlo řešení, a pravidlo nakonec přestane účinkovat.
V paměti samozřejmě nehledáme v abecedním pořadí jako v běžném slovníku. Fonémy a slabiky ve slově se postupně kontaktují se svými protějšky v paměti a stále více jich nachází partnera v průběhu několika milisekund. Jakmile všechny složky odpovídají nějakému heslu, mluvčí vybere nepravidelný tvar spojený s heslem a odešle ho do hlasového ústrojí.
Zatímco hledání trvá, inhibiční signál vyslaný do okénka pravidel stále více sílí, a probíhá-li všechno, jak je třeba, pravidlo ho úplně zadrží. Občas se v tomto procesu vyskytne omyl, pravidlo dotáhne věc do konce a tak vznikne řečový omyl, například I carefully looked at ’em and choosed (vlivem analogie s look -ed místo správného chose) that one („Pozorně jsem se na ně zadíval a vybral jsem si tamtu“).
Je-li zápis v paměti slabý nebo rozmazaný, protože slovo se vyskytuje zřídkakdy, procedura výběru se bude uskutečňovat velmi nevyzpytatelně a působení pravidla se včas nepřibrzdí. Například mnoho lidí může produkovat slayed („zabil“; místo slew) jako přeřeknutí, ale jejich posluchači si tento tvar mohou zapamatovat jako správnou formu minulého času. Stane-li se to dostatečně často, v běžné mluvě zdomácní dvojtvary typu slew/slayed a strove/strived („snažil se“). Stává se, že nepravidelný tvar nakonec úplně vymizí, jako chid („peskoval“), dempt („domníval se“) a abode („držel se něčeho, snášel“).
Ullman zjistil, že slovesa s alternativními tvary minulého času (strived a strove, „snažil se“, dreamed a dreamt, „snil“, dived a dove, „potápěl se“) mají nižší frekvenci výskytu než slovesa s jediným tvarem.
Tento text je úryvkem z knihy: Steven Pinker: Slova a pravidla
Academia, Praha 2009
O knize na stránkách vydavatele
