Pokud máme nějakému náboženskému konceptu uvěřit, musí splňovat čtyři podmínky: musí být snadno zapamatovatelný a sdělitelný dál; musí působit na naše emoce; musí souviset s naší sociální inteligencí a musí působit hodnověrně. Proto se zdá nepravděpodobné, že by za vznikem náboženství mohla stát pouze jedna jediná příčina.
V náboženských mýtech vystupují bytosti, které jsou prakticky shodné s existujícími protějšky a v zásadě se liší pouze v jedné či ve dvou charakteristikách. Duchové jsou osoby, které nemají materiální tělo, zombie jsou osoby bez schopnosti myslet. Posedlí lidé jsou normální, ale nemají kontrolu nad svými projevy. Panenské početí je příběh, kdy je k realitě přidán zvláštní biologický znak. Výsledkem o stupeň větší odchylky by byly naprosté bizarnosti.
Jeden pokus provedený mezi americkými a evropskými křesťany, příslušníky afrického kmene Fangů a tibetskými mnichy porovnával schopnost zapamatovat si různé složky vyprávěného příběhu.
I když se jedná o tři zcela rozdílné kultury, výsledek byl pokaždé stejný: pokusné osoby si nejlépe pamatovaly reálné předměty, rostliny či bytosti, které se od skutečnosti lišily v jednom znaku. Hůře se pamatovaly naprosté podivnosti a nejvíce bylo zapomínáno vše známé z běžného života. Výsledky nebyly ovlivněny ani druhem náboženství, které pokusné osoby praktikovaly, ani tím, jak moc braly předložený příběh vážně, ani tím, zda byl příběh vyprávěn či poskytnut k přečtení, a ani na tom, zda se pokusné osoby účastnily vymýšlení místních „teorií“ o nadpřirozenu.
Lidé tedy na jednu stranu tvrdí, že bůh může vykonávat dvě či více věcí najednou, ale když mají na konkrétním případě vylíčit, co bůh dělá, vrací se k intuitivní představě bytosti, která „se nemůže rozkrájet“. Naše mentální představa o bohu se tedy liší od toho, co o něm říkáme, a Barrett nazval tuto vlastnost teologickou nekorektností. Představa boha, kterou explicitně popisujeme, je „korektní“ a liší se od intuitivní představy.
Jinou ilustrací je příběh, v němž si měly osoby vybrat modlitbu za záchranu lodi, která narazila na ledovec. Bůh by mohl zachránit posádku lodi tím, že by ponechal loď na hladině, i když má rozlomený trup, nebo by dal pasažérům sílu vydržet dlouhý pobyt v mrazivé vodě, či tím, že by vnukl kapitánovi jiné lodi myšlenku, aby změnil kurz ve směru potápějícího se vraku a po jeho spatření tonoucí zachránil. Většina osob zvolila třetí scénář – byly tedy ochotné spíše se modlit, aby bůh změnil něčí rozhodnutí, než ho přimět zasáhnout do fyzikálních či biologických procesů.
Ačkoliv věříme, že bůh je všemohoucí, intuitivně předpokládáme, že je jednodušší změnit něčí názor než fyzikální zákon.
Tento text je úryvkem z knihy
Milan Petrák: Skrytá autorita – Iracionalita a dav v člověku, Dybbuk 2011
Kniha na Kosmas.cz
