Podoba války se měnila samozřejmě neustále, a to jak z hlediska strategie a taktiky, tak i organizace armád či použité technologie. Mezi obléhateli a staviteli pevností fungovala odedávna obdoba evolučních „závodů ve zbrojení“. Pojďme se podívat, k jakým změnám docházelo zhruba od poloviny 19. století.
Válkou, která v jistém smyslu předznamenala válku první světovou, byla kupodivu hlavně americká válka občanská. Těžištěm na obou stranách byla nikoliv profesionální armáda, ale oddíly vzniklé jako výsledek povinné vojenské služby; tento přechod trval nejdéle v Británii, kde k podobnému opatření došlo až za vrcholící světové války v roce 1916, nejspíš proto, že takové opatření bylo v rozporu s klasickým anglickým liberalismem.
Americká občanská válka byla rozhodnuta především hospodářským opotřebováním protivníka (severní armády zemi záměrně pustošily). Evropští vojenští teoretikové se domnívali, že opotřebovávací válka je důsledkem nedostatečného výcviku a nízké morálky armád obou bojujících stran, to se ale mýlili.
Nové zbraně, především ruční pušky nabíjené zepředu, bylo poměrně snadné se naučit ovládat. Výsledkem byla „demokratizace“ armády, profesní vycvičená vojska už nebyla mocnější než početnější oddíly „občanské“. Německé jednotky složené převážně z branců a odvedenců takto triumfovaly nad Rakouskem v roce 1866 a nad Francií v roce 1870. Podobný přístup se proto uplatnil i v řadě dalších evropských zemích. Během první světové války se ukázalo, že státní propaganda dokáže zajistit dostatečnou morálku i u armády složené z odvedenců, vzpoury i dezerce byly vzácné.
Nicméně i za první světové války patřila německá armáda k těm nejkvalitnějším v tom smyslu, že dokázala s menším množstvím prostředků způsobit nepříteli větší škody.
Pevnosti se staly neúčinné, a to nikoliv kvůli přímé zteči, ale vzhledem k dělostřelbě. Japonci takto za japonsko-ruské války po neúspěšném přímém útoku na Port Arthur město prostře rozstříleli. Vrcholem úspěchů dělostřelectva bylo zřejmě německé dobytí Sevastopolu v létě 1942.
Zatímco války v letech 1866 a 1870 byly rychlé, v té první světové získala navrch zase obranná taktika. Jak kdosi poznamenal, hlavní zbraní se stal rýč a ostnatý drát. Zákopová poziční válka mohla být překonána pouze novými typy zbraní: na německé straně byly nasazeny otravné plyny, na britské tanky, ale v obou případech stála na druhé straně trocha štěstí a fronta celkově prolomena nebyla.
Německá strategie pro válku druhou se právě snažila vyhnout scénáři opotřebovávací války. Dosaženo toho nebylo novými zbraněmi ani celkovou materiální převahou, ale spíše náhlou koncentrací zdrojů na jedno místo a intenzivnějším nasazením letectva a moderních komunikačních technik.
Nicméně ani druhá světová válka nebyla jen válkou operační, a to i přes to, že na západní frontě Německo na počátku dosáhlo vysněného blitzkrieku. Boje na východní frontě od Stalingradu ve skutečnosti velmi připomínaly opotřebovávací zákopovou první světovou válku (i když podobnost není na první pohled viditelná, protože v tomto případě se fronta neustále posouvala jedním směrem).
Zdroj: Charlses Townshend (editor): Historie moderní války, Mladá fronta, Praha 2007
Poznámky:
Podoba první světové války byla dána i řadou dalších faktorů. Armády by v zákopech například nemohly tak dlouho přežít, kdyby se krátce před tím nerozšířila v masovém měřítku výroba konzerv.
Ad vzácnost vzpour a dezercí: to myslí autoři asi vzhledem k západní frontě, v českém povědomí je první světová válka spojena spíše se Švejkem.
Viz také:
Hradby versus obléhatelé: Červená královna v lidských dějinách
Projekt Land Warrior: Digitalizovaný voják budoucnosti
Nad knihou: Válka ve středověku
