***pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Vývoj technologie v antickém období patří k často zmiňovaným tématům. Jean-Pierre Vernant se pokouší vnést do úvah nad řeckou technologií trochu pořádku tím, že si podrobně všímá antického řemesla. Řecké řemeslo se opravdu dokázalo „racionalizovat“, osvobodit od kouzel, rituálů a kultu, stalo se světskou technikou/technologií. Kupodivu je ale otázka, zda tímto způsobem vývoj technologie současně nezamrzl – alespoň když to srovnáme s představou řemeslníka jako jakéhosi divotvůrce, která existovala u Homéra a snad až do 7. století př. n. l. Řemeslníci byli tehdy ve službách vládců a aristokratických rodů. V Malé Asii dosáhla v té době technologie jednoho z prvních vrcholů.
Neblahý vliv na rozvoj technologií ale mělo politické prostředí vzniklých městských států a „sokratovský obrat“ ve filozofii. Do centra pozornosti se dostal člověk a vztahy mezi lidmi. Sofisté a rétoři chtěli ovládnout mysli posluchačů, ne přírodní síly. „Elity“ pokládaly za hlavní nástroj ne kladku, ale slovo, konat znamenal podřídit si jiné lidi a ovládnout je, ne využívat sílu přílivu.
V klasickém období tak technická úroveň Řeků jen o málo převyšovala tehdejší orientální státy. Demokratický ideál, který se stavěl proti přepychu, také jen málo motivoval k rozvoji technologií – na počátku bývají technologické výdobytky zpravidla dostupné jen těm nejbohatším. V helénistické době tento argument padl a dvory panovníků měly zájem o různé divotvůrné hračky, šlo ovšem právě jen o hračky. Nicméně určitý posun a impulz k rozvoji to přece jen představovalo.
Popsaný jev ale nebyl nijak jednoznačný. Od 6. století dochází k budování velkých staveb, např. tunel, který na Samu vybudoval Eupalinos z Megary. Vznik medicíny vyvázané z náboženství vedl k rozvoji technologií pro přípravu různých látek. Ve 4. století př. n. l. se pak objevil šroub, známým, byť poměrně izolovaným příkladem jsou stroje Archimédovy. Běžné bylo využití páky a kladky.
Vernant však identifikuje významný rozdíl oproti vědě novověké – technologie a stavba různých hejblátek byly jakoby odděleny, izolovány od teoretických úvah, a to dokonce i v případě, že se oběma doménami zabývali titíž lidé. Na jednu stranu zde bylo matematické/teoretické poznání, na straně druhé soubor praktických pouček bez větší systematizace (byť bez výpočtů se konstrukce strojů samozřejmě neobešla). Svět strojů byl světem přibližnosti, Řekové v principu nevěřili, že by tuto sféru mohli popsat přesnými zákonitostmi (pojetí „statistické pravdy“ jim bylo cizí). Řecká věda se týkala nehybných objektů nebo pravidelných kruhových pohybů, mechanismy do tohoto schématu nezapadaly, nebylo o nich možné získat „skutečné vědění“.
V antice tak nechyběla matematika ani technika, ale nejspíše jejich propojení v podobě fyziky, „aplikovaná věda“. Řekům rozhodně ani v oblasti technologií nescházela invence, řada hejblátek je extrémně důmyslných, ale naráželo se zde pořád na určité meze. Tak třeba géniové Herónova typu se projevovali jaksi schizofrenně – buď teoretizovali, a pak se nijak nestarali o to, zda jsou jejich koncepty použitelné v praxi (třeba se nebral do úvahy odpor nebo tření, ačkoliv o jeho existenci Herón-inženýr samozřejmě dobře věděl), nebo popisoval skutečné konstrukce. Ani Archimédés se ve svých teoretických dílech nepokusil o teoretické uchopení dynamických systémů, přestože v praxi vynalezl a zdokonalil mnoho balistických strojů. Totéž platilo pro další tehdejší inženýry, především alexandrijské.
Problém řeckých strojů byl také v tom, že až na výjimky se jednalo o převody poháněné lidskou silou (snad vzhledem k ceně práce otroků). Osud prvního parního stroje je dobře znám. Nicméně to nepředstavovalo hlavní překážku, tou byla neexistence aplikované vědy.
Zdroj: Jean-Pierre Vernant: Hestia a Hermes, Oikoymenh, Praha, 2004
