***opět jeden článek starý cca 5 let
Nedopracovali se ani k žádným empirickým poznatkům, které by umožňovaly efektivně léčit nemocné nebo alespoň bránit šíření nemoci. Dokonce i oficiální medicínské autority mohly v 18. století mor prohlašovat za nemoc nenakažlivou, eventuálně za trest nebes. Tehdejší medicína byla s vykuřováním a pouštěním žilou až zoufale bezmocná (pomíjíme takové nemedicínské prostředky, jako různé ochranné amulety a flagelantské průvody).
Zásluhu na zastavení morových epidemií nemohla mít ani lepší výživa či hygienická situace. K oběma těmto trendům začalo docházet až v pozdější době (např. hladomory byly podstatně omezeny až v 1. polovině 19. století po rozšíření pěstování brambor ve střední Evropě).
Konec moru je tedy skutečnou záhadnou. Netýká se zdaleka jen českých zemí, neboť v téže době mizí mor i ze západní Evropy. Je možné, že po několika morových ranách došlo prostě k selekci na obyvatelstvo k moru relativně odolné (ovšem získaná imunita na mor se nepřenáší do další generace). Možná zmutoval i samotný mikrob Yersinia pestis vyvolávající onemocnění. Snad se nějak změnil životní styl přenašečů-hlodavců (např. střídání druhů ve stylu krysa-potkan apod.).
Existuje i několik dalších teorií. Odolnost vůči moru snad mohla souviset s nedostatkem železa, které potřebuje Yersinia pestis ke svému růstu. To se však jistě týkalo i předcházejících období, tudíž takové vysvětlení nejspíš neobstojí. Možné je i to, že obranyschopnost vůči moru lze získat zkušeností s jinou infekcí, např. tyfem či salmonelami. Nicméně všechny tyto domněnky či spíše jejich náznaky nepůsobí příliš přesvědčivě a odpověď v tuto chvíli prostě neznáme.
Zdroj: Eduard Wondrák: Historie moru v českých zemích, Triton, Praha, 1999
Obrázek: Vnější příznaky morem nakaženého těla (vyobrazení z Toggenburské bible. Zdroj: Wikipedia, licence obrázku publiv domain
Morové epidemie v českých zemích na Wikipedia.cz
