***pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
O autorovi bleskosvodu Prokopu Divišovi jsme jakousi představu obvykle získali již někdy na střední škole. Přitom by ale tento obraz stálo za to v celé řadě věcí doplnit.
– Diviš si nese aureolu neprávem odmítnutého génia, ale je otázka, zda je to na místě. Ve svém životě se totiž nezabýval zdaleka jen bleskosvodem, ale vytvořil i celou řadu dalších věcí, které mu přinesly uznání. Nevyhýbal se projektům ryze inženýrským (pro loucký klášter a přímětickou faru navrhl vodovod), proslulost mu pak přineslo sestrojení zvláštního hudebního nástroje, denisdoru (po řadě peripetií nakonec jediný exemplář bohužel zmizel a do současnosti se bohužel nedochoval). Pruský princ Jindřich za něj nabízel značný obnos. V této souvislosti si s Divišem například korespondoval Leonard Euler, který se o denisdor zajímal rozhodně více než o bleskosvod. Diviš se na konci svého života zabýval také elektroléčbou, a také zde prý dosáhl určitých úspěchů. Kromě bleskosvodu se Diviš zabýval i různými elektrickými hejblátky, leydenskými lahvemi apod.
– Diviš nebyl žádnou obětí provinciální izolace. Pokud byl odmítán, bylo to spíše pro jeho oddanost v té době již ustupujícímu aristotelismu a scholastice. Tehdejší osvícenci ho uznávali jako praktika a vynálezce, ale odmítali Divišovu filozofii a „metafyzické“ závěry, které vyvozoval ze svých experimentů. Diviš se totiž snažil vytvořit jakousi novou „elektrickou vědu“, která měla překračovat Aristotela i Newtona a být nejvyšší vědou v sublunárním světě vůbec (antická představa o odlišných zákonitostech v sublunárním světě byla přitom v té době již podezřelá). K tomu se domníval, že elektrická věda představuje jakési až mystické spojení čtyř základních elementů, země, vody, vzduchu a ohně. „Elektrický oheň“ měl být nějakou formou prvotního světla, o jehož stvoření pojednává biblická Genese, atd. Vlastně není divu, že v Rakousku bylo v roce 1763 vydání Divišova díla Magia naturalis znemožněno, protože tehdejší osvícenské kruhy pokládaly příslušné názory za beznadějně zastaralé, ne-li rovnou zmatečné. Divišovy teorie o světovém ohni pak byly v německém protestantském-pietistickém prostředí dokonce používány při diskusích o konci světa, k němuž mělo dojít v roce 1840.
– Diviš také na rozdíl od Franklina nechtěl sestrojit hromosvod, ale byl přesvědčen, že jeho přístroj bude elektřinu z mraků přímo vychytávat a zabrání tak bouřkám úplně (čímž mimochodem posílil podezření, že jeho přístroj má nějaké spojení s katastrofálním suchem. Jiní odpůrci zase tvrdili, že bleskosvody blesky naopak přitahují a nebezpečí katastrofy tak paradoxně zvyšují. ). Bleskosvod byl odmítán i proto, že Diviš se do konfliktů se svými farníky dostával i z řady jiných příčin, odmítal chodit pro mrtvá těla, všelijak je plísnil, zdůrazňoval jim, jak ho nejsou hodni, a oni na něj psali řadu stížností ještě před „kauzou bleskosvod“.
– Pravda však je, že vlastní příčiny hromu a blesku a průběh bouřky Diviš popsal mnohem lépe než Franklin, který se původně domníval, že elektřina vzniká třením mezi částicemi soli a vody. Mraky vzniklé odpařováním mořské vody pak podle Franklina měly být nějak „energeticky“ bohatší než ty vznikající nad pevninou. Dokonce i přes hromadící se důkazy o elektrické podstatě blesku v 18. století stále ještě přežívalo i antické přesvědčení, podle kterého je blesk zapálenými sirnými výpary.
Diviš zemřel v roce 1765. Prosazování hromosvodu bylo značně urychleno katastrofou, k níž došlo v roce 1769 v Brescii, kde blesk udeřil skladiště střelného prachu, přičemž zahynulo asi 3 000 lidí. Již v příštím roce byl pak postaven i první uzemněný bleskosvod v Rakousku, postavený ovšem podle méně těžkopádné konstrukce Franklinovy.
Zdroj: Rudolf Kolomý: Prokop Diviš, Prometheus, Praha, 2004
