***Tento text je úryvkem z knihy
Andrew Ballantyne: Architektura – průvodce pro každého
Starověký Egypt v moderním světě
Není rozhodně pravidlem, že by symboly použité na starší budově byly správně pochopeny pozdějším pozorovatelem. Čím je nám kultura vzdálenější, tím hůř její symboliku chápeme. Pyramidy například nebyly uznány za symbol starověkého okultismu proto, že by to byl úmysl jejich stavitelů. Důvodem je jejich naprostá iracionalita a nepoužitelnost pro moderní dobu. Už Voltaire se vysmíval egyptskému uctívání koček a cibule. Ovzduší mystérií vědomě využívala západní kultura a „egyptské obřady“ začaly být v 18. století provozovány svobodnými zednáři.
Velký pokrok v našem pohledu na starověký Egypt byl učiněn v 19. století, kdy byly rozluštěny hieroglyfy. Došlo k ohromnému rozvoji egyptologie a mnohé aspekty tehdejší společnosti jsou nám od té doby jasnější. Ve společnosti, trvající bez zřetelných kulturních změn stovky let, se musely zdát všem obyvatelům jejich kulturní návyky (jakkoli bizarní připadají nám) jako ta nejpřirozenější věc na světě. Samozřejmě, kněží se oblékali tak, aby byli podobní bohům: to je přece to, co kněží dělají. Zajisté byly některé obřady pořádány za hluboké noci – je to pro ně ten jediný a nejpříhodnější čas. Ale naše kultura rozvíjí myšlenku nadpřirozených sil, proklínání a okultních vlivů často spojovanou přímo s čarodějnictvím. A tak se logicky objevil argument, že od té doby, co začali Egypťané stavět tak zajímavé budovy, jim musela pomáhat nějaká rozvinutá technologie, jakou je laser či dokonce návštěvy mimozemšťanů. Od podobných myšlenek je pak již jen malý krok k tomu, abychom začali věřit teorii, že Egypťané dokázali oživovat mrtvé.
Takovéto smyšlenky jsou v některých publikacích podávány jako fakt (a v prodejích překonávají akademické studie o desítky až stovky tisíců kusů) a o tyto „informace“ se často opírají také různé u dnešních diváků velmi oblíbené filmy (nejznámějšími z nich jsou Dobyvatelé ztracené archy, Mumie, Hvězdná brána či Pátý element). Fakt, že starověcí Egypťané by se v daných příbězích nepoznali, je naprosto evidentní. Může se ovšem také stát, že této imaginaci podlehneme a začneme smyšlené filmy považovat za zdroj pravdivých informací. To je ovšem zásadní chyba: filmy nám ukazují pouze naše dnešní fantastické představy, v žádném případě se netýkají minulosti. Pyramidy faraonů byly stavěny za určitým účelem. Je evidentní, že nejsou mimoděčným dílem náhody. Ale můžeme si být jisti, že původní myšlenka těchto monumentálních staveb je pro nás ztracena a pokusy o rekonstrukci představují jen dohady. Původní architekti se mohli domnívat, že jisté věci mají svou nezaměnitelnou funkci a smysl, ale s uplynulým časem a změnou civilizace se stává stále jasnějším, že je pomíjivý. Nezáleží jen na určitým způsobem poskládaných kamenech, ale především na kultuře, která je interpretuje.
Klasický a gotický
Budovy, které jsou v západní tradici nejvíce spojovány s ctnostmi a vznešenými úmysly, pocházejí ze starověkého Řecka. Zejména na Parthenon v Aténách je pohlíženo přímo jako na model uměleckého zpracování stavby (obrázek 7). Jedna z věcí, která Atény kulturně vymezuje, je jejich zástavba, která se dochovala až do dnešních dob. Mnoho velkých idejí vzniklo nebo se alespoň podstatně rozvinulo právě zde – například demokracie a filozofie. Budovy vystavěné za zlatého věku Atén v 5. století př. n. l. jsou spojované se samým počátkem západní kultury, a také díky tomu pro nás představují nezaměnitelný vzor. Byly jím už v době, kdy skutečná podoba staveb nebyla široké veřejnosti vůbec známa. Ještě v 18. století byl Parthenon využíván Turky jako sklad střelného prachu – a do vojenské základny obyčejný návštěvník samozřejmě nesměl. Při pohledu zvenku si o původní podobě chrámu představu dost dobře udělat nešlo, neboť kolem bylo mnoho přístaveb – věže a opevnění.
Klasická řecká architektura byla převzata Římany a jejich verze tohoto stylu se rozšířila do celého římského impéria – do Evropy, Afriky i na Blízký východ. V různých stoletích existovalo mnoho verzí „klasické“ architektury, chápaných různým způsobem. Použil ji Thomas Jefferson při výstavbě studentské koleje ve Virginii, když byl inspirován ideály svobodných Spojených států, zatímco Albert Speer vycházel ze své představy o klasické architektuře při výstavbě hitlerovského Berlína. Mezi irskými katolíky panovala móda řeckého klasicismu v raném 19. století. Necítili ale spříznění se starou řeckou kulturou, spíše s bojem Řeků za nezávislost.
Užití klasických sloupů a dekoračních detailů bylo používáno v západní architektuře tak často, že víceméně definují i tuto kulturu, nebo tomu tak alespoň do nedávné doby bylo. Dokonce i hlavní odlišná tradice – středověká architektura, kterou dnes nazýváme gotickou – vyrostla jako odpověď na římské stavby. Kostely s klenbou v severní Evropě, vystavěné mezi 10. a 12. stoletím, jsou nazývány „románské“. Byly inspirovány zbytky římských mostů a chrámů, které se nacházely například v Burgundsku, kde stojí v Tournus také první kostel s valenou klenbou. Názory na středověkou architekturu se v průběhu staletí velmi proměnily. Nejhonosnějšími budovami středověku jsou velké francouzské katedrály, jako například v Bourges. Byly vystavěny z důmyslně poskládaných kamenů, opracovaných do precizních tvarů tak, že se zdá, jako by jediným materiálem použitým na jejich výstavbu bylo barevné sklo (obrázek 8). Na stavbě pracovali zkušení odborníci, kteří cestovali od jedné katedrály ke druhé a učili se na realizacích jiných architektů. Mnohé prvky gotického slohu můžeme nalézt již v románských stavbách, ale nová podoba gotiky vykrystalizovala až v pohádkově bohatém klášteře v Saint-Denis blízko Paříže z roku 1137, jehož přestavbu inicioval opat Suger. Obklopen klášterními poklady posetými drahokamy popsal své nadšení takto: „Vidím sama sebe, jako bych bydlel v nějaké zvláštní části vesmíru, která neexistuje ani v blátě země, ani v čistotě Nebes.“ Od 13. až do 15. století nacházíme nevýrazné napodobeniny této práce v malých kostelech a skromnějších budovách.
Pojmenování „gotika“ bylo pro architekturu použito poprvé v 17. století, jako hanlivé označení. Gótové, doprovázení Vandaly a Huny, byly germánské kmeny, které vydrancovaly Řím a započaly pád celé říše v 5. století. Nazývat architekturu gotickou tedy odpovídá označení „barbarská“ – ve smyslu kulturního vandalismu. Není třeba zdůrazňovat, že v takovém kulturním klimatu nedošlo k žádné podrobné analýze středověké architektury, všechny stavby byly hozeny do jednoho pytle a pokládány za směsici nesouvislých nápadů a špatného vkusu. Gotika byla považována za období mezi antickou a moderní civilizací. Středověká architektura začala být poprvé vážně zkoumána archeology, kteří v jejím rámci rozlišovali různé styly a řadili je do specifických časových období. Pojem gotika byl používán i architekty v 19. století, jako byl Pugin, který vytvořil detailní návrh pro Westminsterský palác. Raději však bylo užíváno označení „náboženský“, čímž se mělo předejít původní pejorativní asociaci. Pro Pugina a jemu podobné architekty reprezentovala gotika naopak vysoký styl, který přesahuje vlastní dekorativní aspekty a stává se symbolem morálního a náboženského způsobu myšlení v architektuře. Pro Pugina nebyla gotická architektura jen tím nejlepším, ale v jeho představách byla pro pravé křesťany dokonce tím jediným vhodným způsobem stavby.
***Tento text je úryvkem z knihy
Andrew Ballantyne: Architektura – průvodce pro každého
Dokořán, 2008
o knize na stránkách vydavatele
jedná se o verzi textu před závěrečnými redakčními úpravami
