***pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Lidé, pevně věřící v posmrtný život s věčnými odměnami či tresty se smrti nemusí (či dokonce nesmí) bát. Taková je intuitivní domněnka, kterou v dnešní době potvrzuje například chování sebevražedných atentátníků či literární vylíčení Sokratovy smrti, jak je Platón popsal v dialogu Faidón. Je ale pravda tak jednoduchá?
Samozřejmě není. Podle knihy dějiny smrti (Philippe Aries: Dějiny smrti, Argo, Praha, 2000) procházel vztah jedince ke smrti i v rámci středověké křesťanské kultury složitým vývojem, od klidné odevzdanosti až k panické hrůze. V některých obdobích se lidé domnívali, že soud duše se odehraje kdesi ve vzdálené budoucnosti při Posledním soudu (do té doby mohou blahodárně působit např. přímluvy svatých a modlitby pozůstalých), jindy převažoval názor, že rozhodující zápas mezi Bohem a ďáblem se odehrává přímo nad ložem nemocného.
Rozdílné chápání vedlo samozřejmě k rozdílům v posuzování toho, kde bude duše mezi smrtí a Posledním soudem – s čímž mj. souvisela i víra v duchy zesnulých a otázka, zda mohou dále působit i na tomto světě.
Protože v rámci křesťanské víry bylo třeba se na smrt řádně připravit (zpověď, poslední pomazání apod.), za cosi velmi nežádoucího až podezřelého byla pokládána smrt náhlá. Potřeba vyhnout se této eventualitě stála i u obliby řady znamení, které by měly přicházející smrt nějak zvěstovat. To samozřejmě příkře kontrastuje s dnešním postojem, kdy se bojíme především dlouhého umírání a za ideální pokládáme naopak náhlou smrt, nejlépe ve spánku – tedy takovou smrt, kterou si ani nestačíme uvědomit.
Důsledkem středověké víry v podezřelost náhlé smrti byl například i určitý odpor, který byl chován k obětem násilných činů a přesvědčení, že si za to svým způsobem „mohly samy“. Obětem zločinů byly dokonce někdy odpírány i křesťanské pohřby.
Zajímavé jsou také proměny celé řady doprovodných znaků týkajících se pohřbívání. Zatímco v antice převládaly na křesťanských i pohanských hrobech nápisy líčící osobu zesnulého, ve středověku tento rys mizí a hrob tak ztrácí svoji individualitu. Často schází i jméno mrtvého.
V antice také panoval odpor k blízkosti hřbitova, který byl budován za hradbami měst. Středověk tuto koncepci naopak obrátil a blízkost zbožných mrtvých se pokládala přímo za zdroj požehnání.
Existovala dokonce vytrvalá (církví nedůsledně a neúspěšně potíraná) snaha pohřbívat mrtvé přímo pod podlahy kostelů. Blízkost světců měla mít samozřejmě blahodárný účinek. Pokud by zde však byl např. pohřben nějaký kacíř, půda ho nepřijme a tělo bude z hrobu vyvrženo – odvolávek na takové „zázraky“ existovala celá řada. Středověké pohřební zvyklosti je samozřejmě možné dávat do souvislosti s šířením ničivých epidemií.
Předěl mezi antikou a středověkem dobře ukazuje např. Augustin, který dlouho vystupoval proti kultu ostatků, ale posléze sám uvěřil v jejich zázračnou moc (nebo tuto víru alespoň předstíral). Ačkoliv křesťanství v rámci své dogmatiky vytrvale hlásalo odklon od tohoto světa, čím dál větší důraz byl tedy kladen i na posmrtný osud těla.
Existují i zajímavé psychologické výzkumy, které se týkají myšlenek předcházejících smrti. Leccos o charakteru doby lze odvodit např. z posledních výkřiků umírajících. Ve středověku se padlí rytíři údajně dovolávali především krále (ještě více než Boha), ve válkách 20. století, pokud pomineme výkřiky rudoarmějců ze sovětských filmů, šlo zejména o vzpomínku na matku. Polidštěný robot v díle Isaaca Asimova (za člověka byl uznán právě proto, že se dobrovolně rozhodl zemřít) myslí zase ve chvíli smrti na děvčátko, s nimž se setkal krátce po svém zkonstruování.
