Svět řeckých bájí se rámcově odehrává v prostorech Středozemního moře, to však zdaleka neznamená, že mytický svět nějak jednoznačně odpovídá geografické realitě. Jak lze vůbec popsat mapu mytického prostoru?
Následující text vychází z řecké mytologie; platnost tohoto pohledu z hlediska mýtů ostatních národů může být omezená. Druhým omezením je určitá nesouvislost textu, který berte spíše jako sérii poznámek a námětů k zamyšlení než za regulérní článek.
Mytický prostor Středozemního moře je především charakterizován jako místo jaksi přetržité (diskrétní, diskontinuální :-)). Ostrovy či břehy pevnin jsou od sebe oddělené "zemí nikoho". Psychoanalytická interpretace pak chápe moře a ostrovy v mýtech jako obrazy vnitřní struktury lidské psýché s jejím vědomím, nevědomím i odštěpenými komplexy, které se od světa vědomí odtrhly do nespojitosti. Jednotlivé ostrovy jsou vlastně čímsi na způsob schizofrenie :-). Tudy naše cesta nepovede.
Příčina chápání prostoru jako čehosi nespojitého může však být i daleko prozaičtější. V období antiky se námořníci pokud možno vyhýbali cestě přes otevřené moře a i Féničané při zřejmě největší plavbě starověku (obeplutí Afriky) sledovali pobřeží. Jen výjimečně se mořeplavci odvážili k takovým podnikům, jako byla návštěva Azorských či Kanárských ostrovů. Z čehož mimochodem, vyplývá, že představy o tom, že by staří Egypťané, Féničané či Římané navštěvovali pravidelně Ameriku, je dosti zcestná – byť na druhou stranu samozřejmě nelze vyloučit, že tak nějaká loď zahnána byla.
(Na druhou stranu: Díky podnebí existuje ve Středozemním moři velmi dobrá viditelnost. Proto i relativně vzdálené ostrovy bývají na dohled a tvoří tak spíše cosi na způsob pevniny. Vůbec bylo asi hodně důležité, zda se loď při plavbě nacházela na dohled nějaké pevniny.)
Hlavní cesty do zámořských krajin jsou spojené se dvěma mytologickými látkami: Plavbou Argonautů pro zlaté rouno a Odysseovým blouděním při návratu z trojské války. Plavba Argonautů míří na východ do oblasti černomořské Kolchidy (pobřeží Kavkazu), poté se však podivně zlomí. Loď Argó pluje proti proudu Dunaje, až tou samou řekou posléze nějak vpluje někam do Jaderského moře.
Jak se tedy ukazuje, v řeckých představách byly mnohdy řeky různě obousměrné (i když to poněkud odporuje zdravému rozumu, to by se vlastně musely na nějakém místě roztékat) a Řekové si je představovali spíše jako úžiny ve stylu Héléspontu. Podobného motivu ostatně užívá i moderní beletrie. V krásné knize polského autora Joe Alexe (Černé koráby, oba díly vyšly někdy v 70. letech v edici KOD) tak může krétská loď Angelos ("posel") plout po ukrajinských řekách a nakonec systémem jezer a močálů proniknout do úmoří Baltu a dostat se k místnímu zdroji jantaru.
Samotní Argonauti proplují Dunajem do Jadranu, poté stejným způsobem využijí Pád k cestě skrz Itálii do Tyrhénského moře. Další část mýtu je pak spojena se západním Středomořím. Někde do oblasti Sicílie či Liparských ostrovů bývají také obvykle lokalizovány obludy Skylla a Charibda (původní předlohou byl snad nějaký vír). V západním Středomoří se také hledá říše Fajáků, třebaže ti se současně v řadě ohledů blíží mínojským Kréťanům. Na daleký Západ, až kamsi do oblasti Gibraltaru, se umisťuje Atlas a země Hesperidek s jejich zlatými jablky.
Argonauti posléze přivezli rouno zdárně zpět do Řecka, přičemž přivezení ovčího rouna spolu se smrtí býkočlověka Minotaura odpovídá v lehce astrologické interpretaci konci věku býka a začátku věku skopce. To je ale nejspíš až pozdější výklad "smyslu" mýtu.
Podobný "plán" jako cesta Argonautů má i druhá největší starořecká mořeplavecká sága, bloudění Odysseovo. I ono samozřejmě začíná na východě, u trojského spáleniště. Cesta Odysseova vede posléze zpět do Řecka, když však námořníci již na dohled Ithaky uvolní z pytle svázané větry, ubírá se vše opět do západního Středomoří. Ostrov Kirké či nymfy Kalypsó bývá tu lokalizován na Sicílii, tu na Maltu, hovoří se i o Sardinii či Korsice (každá cestovní kancelář jinak :-)).
Pro mytické krajiny ovšem samozřejmě platí, že sice nejsou bez vazby na realitu, ale současně nejsou "jen" realitou. Obsahují v sobě značný podíl látky utkané z fantazie. Podobně jako Agamemnon či Odysseus nejsou historickými postavami v pravém slova smyslu, ale spíše amalgámem, v němž se smísila řada konkrétních lidských osudů a archetypických obrazů, platí totéž i pro mapu, na které se odehrávají mýty. Proto třeba Antonín Bartoněk v knize Odysseové na mořích historie pokládá snahu přesně rekonstruovat Odysseovy cesty za předem odsouzenou k neúspěchu.
