***poznámka: Jedná se o text, který zde byl již publikován před cca 4 lety, ale knihu lze doporučit jako čtení na léto, kdy by novinky ze světa vědy mohly scházet 
Nedávno zemřelý slavný polský spisovatel Stanislaw Lem není znám jen fanouškům sci-fi. Ve svých dílech předjímal celou řadu vědeckých a technických objevů, řada jeho knih měla charakter filozofický, kromě beletrie psal Lem také práce teoretické.
Jen stručně pro připomenutí: Golem/Dokonalá prázdnota se zabývala teorií evoluce, v Nepřemožitelném vstoupila na scénu nanotechnologie a evoluce „anorganická“, Fiasko či Solaris pojednávají o problému pochopení jiné civilizace (v případě Solaris má kniha rozměr až teologický), povídky Kyberiády u nás představovaly jednu z prvních možností, jak se něco dozvědět o kybernetice (byť způsobem řekněme trochu cimrmanovským). Netřeba připomínat slavnou Summu, kde autor předjímá vznik virtuální reality („fantomatika“).
V tomto článku bych rád představil Lemovy myšlenky z jiné knihy, která je populární zřejmě méně, řadím ji však ke svým nejoblíbenějším. Jedná se o Vyšetřování (české vydání Melantrich, Praha, 1972), jakousi podivnou detektivku, která by však podle mého názoru měla být povinně čtena k kurzech epistemologie či metodologie vědy.
Vlastní děj je poměrně jednoduchý. Z márnic jednoho anglického hrabství se ztrácejí mrtvoly, těla buď mizí, nebo jsou nalézána nějak „posunutá“. V zásadě je možné buď to, že mrtví nějak dočasně „ožívají“, nebo že s těly někdo manipuluje (šílenec, nebo je za vším jakýsi neznámý plán). K dějům dochází většinou v odlehlých oblastech, v márnicích, ke kterým je snadný přístup, de facto beze svědků, žádnou z obou hlavních možností nelze tedy vyloučit. Pomiňme, že kniha – napsaná v 50. letech – byla pro východoevropské čtenáře zajímavá prostě jako detektivka ze západního prostředí, rozvržení případu na tenkém pomezí spiritismu není také zrovna v souladu s marxistickou ortodoxií. Nejde ovšem o žádnou duchařskou historku, ale spíše o úvahu nad hranicemi lidského poznání.
Klíčové je to, že k podivným dějům nedochází podle všeho náhodně. Jeden z pomocníků vyšetřujících policistů přistoupí k problému statistickými metodami:
Předně v případech vidí jakýsi vývoj – těla nejprve mění pozici, teprve v pozdější fázi případů mizí, respektive se přesouvají ven z márnice.
Místa a časy se nezdají být náhodné, ale jsou spolu propojené jakousi funkcí, v níž navíc hraje roli aktuální teplota. Děj se šíří od středu (prvního případu) po jakési roztáčející se spirále.
Ve všech případech „zmrtvýchvstání“ se v okolí nalézají mrtvá zvířata.
A nakonec, k ději dochází na území, pro které je typický minimální procento úmrtí na rakovinu z celé země.
Co z toho všeho vyvodit? Jsou tyhle korelace výsledkem náhody (asi jako najdete nějakou zdánlivou závislost mezi různými množinami)? Nezdá se, alespoň ne zcela. Děj lze do jisté míry předvídat. Navíc, jak se děj šíří z centra, jakoby ztrácí na síle – mrtvoly už nemizí, ale zase se pouze přemisťují. A ve chvíli, kdy děj narazí na hranice oblasti s nejnižším výskytem rakoviny, skončí, „vyčerpá se“.
Co teď s tím? Je takovéhle vyšetření nějak uspokojivé? Jeden z hrdinů ukazuje, že ve skutečnosti také nevíme, jaká je podstata gravitace, nebo se to minimálně nevědělo v Newtonově době, ale nikoho to zvlášť netrápilo. Stačilo prostě matematicky popsat, „jak to funguje“, že jablka padají k zemi. Gravitační zákon, ačkoliv předpokládá tajemné působení na dálku, nám postačuje, protože se s jeho projevy setkáváme denně. Mrtvoly ovšem denně nevstávají a nemizí, proto nám nestačí matematický popis (vstane přibližně na místě x v čase t, kteréžto veličiny jsou svázány s teplotou T) a chceme něco navíc, to nám však věda může těžko poskytnout (alespoň za stavu, jak je popsán ve Vyšetřování).
Co třeba souvislost s mrtvým zvířetem nedaleko místa činu? Snad to bylo nějak tak, že třeba mrtvé (už umírající?) zvíře přenášelo jakýsi „agens“, který mrtvolám umožnil se chvíli pohybovat? Podmínky, které to umožňovaly, ale skončily a dál nemůžeme nic říct. U korelace s výskytem rakoviny taktéž můžeme přijít s výkladem podobné přesvědčivosti.
Pak příběh udělá ještě jednu kličku. Začne být možné, že s mrtvolami ve skutečnosti manipuluje psychopatický řidič nákladního automobilu, který se pohybuje krajem (a jakýsi smysl přitom dává i ona zvlášť podivná závislost mezi šířením pohybů mrtvol a teplotou – množství sněhu/teplota nějak určovaly, jak rychle se bude automobil nocí přesouvat). Potíž je v tom, že řidič ovšem zahyne a jeden z případů „oživnutí“ se mu připsat každopádně nedá (a taktéž řidič nemůže být samozřejmě vyslechnut).
Jak teď rozhodnout, jakému výkladu dát přednost? Je to tak, že za vše může řidič a jeden z jevů je prostě jakousi statistickou anomálií, došlo k omylu nebo se s mrtvolou hýbalo z nějakým úplně jiných příčin? A nebo je takový závěr jen pokusem zamést záhadu pod koberec? Kniha končí s otazníkem.
Nakonec tak zbývá zásadní otázka: Co vlastně od vědy chceme? Hypotézu, která nám umožní děje předvídat, shodu teorie s pozorováním, nebo vysvětlení, které nám dává „smysl“? (Někdy se v trochu podobné souvislosti rozlišují otázky „jak“ a „proč“.) Musí vědecká hypotéza vysvětlit vše, nebo stačí, pokud zkoumaného jevu popíše „rozumnou většinu“? Máme si snad říct, že teorie je model, do kterého stejně celý svět nenacpeme, ale to nakonec nevadí, stačí preferovat teorie, které jsou nejúspornější a obsáhnou toho nejvíce? A pokud se nějaké jevy neopakují s rozumnou frekvencí, ale dochází k nim spíše výjimečně, kdy je můžeme pokládat za „vědecky objasněné“ (tady by snad stál za zmínku třeba kulový blesk)? A tak dále.
Lem tyto otázky klade jako člověk se zájmem a důvěrou ve vědu, jeho pochybnosti nejsou „postmoderní“, ostatně názorově byl autor blízko skeptickému hnutí.
