Lidé v primitivních kulturách pokládají sny a další "parapsychologické" zážitky nikoliv za svou soukromou záležitost, ale za objektivní realitu. Tímto způsobem je také vyprávějí ostatním. A dle Marie Louise von Franz stojí právě tato skutečnost u původu pohádek.
Onen vstupní podnět pro vznik pohádky může mít celou řadu podob: klasický sen, denní sen, nějaká mystická vize či numinózní zážitek. V koncepci jungovské psychologie lze toto vše zařadit do kolonky "vpád nevědomí" do bdělého světa, bezprostřední projev nějakého archetypu.
Pokud je takový vpád obohacen o kulturní a náboženské vzorce, vznikne tímto způsobem mýtus. Jednodušší variantou mýtu je potom pohádka.
Otázkou je, zda mýtus vzniká poskládáním a "pozvednutím" jednotlivých pohádkových motivů (Héraklovy úlohy jsou vlastně pohádky spojené do jediného příběhu a zarámované do konkrétního kulturního rámce) a nebo zda pohádka vzniká naopak "očesáním mýtu". Možné jsou zřejmě oba procesy.
Mýtus se od pohádky liší také svou formálnější, zpoetizovanou formou (pravidelný verš apod.), některé věci jsou zde také vyslovovány jaksi zřetelněji. Kde se v pohádce ke slunci odkazují zlaté vlasy hrdiny, tam je v mýtu už označen spíše přímo za syna slunečního boha. Pohádky jsou nám díky tomu mnohdy paradoxně méně srozumitelné.
"Pro mě je pohádka jako moře a pověsti a mýty jsou jakoby jeho vlny; pohádka vystoupí nahoru a stane se mýtem a pak zase klesne dolů a je z ní pohádka… v pohádkách se odráží nejjednodušší, ale zároveň nejzákladnější struktura – holý skelet psýché," říká Marie Louise von Franz v knize Psychologický výklad pohádek (české vydání vyšlo v nakladatelství Portál).
Tím samozřejmě není řečeno, že by pohádky i mýty nemohly vznikat i ze skutečných, "objektivních" příběhů. Tak může být skok dívky z útesy z nešťastné lásky, tedy původně událost zcela reálná, postupně "obalena" aurou doprovodných nadpřirozených jevů a dát tak vznik pohádce.
Stejně tak i souvislost řady mýtů typu Trojské války s konkrétními historickými událostmi je nezpochybnitelná. Je však dobré si uvědomit, že toto není jediný zdroj a na tvorbě příběhů se podílí stejně události vnitřní i vnější. Přičemž jungovští teoretici by možná zašli ještě dál a tvrdili, že obě sféry ani ve skutečnosti nelze rozdělit.
