O trojské válce víme především z "kanonizované" Homérovy verze. Nicméně osud Heleny, stejně jako řada dalších antických příběhů, byl vyprávěn v celé řadě podob. Méně známým verzím antických mýtů je věnována práce italského autora Roberta Callase.
Helena ztroskotala na útěku s Paridem v Egyptě. Zde byla zadržena v místním chrámu a Paridovy se na cestu dostalo pouze její kopie, jakési iluze. A právě zde začíná skutečná tragédie: Trójané by "nejkrásnější ženu světa" Řekům rádi vydali a zachránili si tak životy, ale nemohli. Měli ve svých rukou pouze přelud. Krvavá válka se vedla jaksi nedorozuměním.
Později přišel Platón a výše uvedený vztah ve své filosofii obrátil. Nepřítomnost hmotného těla nebyla dokladem iluzivnosti, ale spíše jakési vyšší skutečnosti. Idea a dokonalost jsou entitami veskrze nehmotnými. Trójané tedy vlastně měli ve své moci Helenu jaksi "skutečnější", protože ideálnější.
Takové verze trojské války v Homérovi samozřejmě nenajdete, stejně tak jako přesvědčení, že po Menelaově smrti s ním Helena neodešla na Ostrovy blažených, ale byla naopak potupně oběšena — tato žena byla totiž předmětem všeobecné nenávisti, neb právě jí se dávala za vinu smrt celé řady řeckých i trojských reků.
Alternativní verze a různá ne na první pohled zřejmá propojení vrší autor i kolem příběhů Thesea, Ariadny, Dionýsa, Athény, Artemidy či Apollóna. Podrobná kapitola je věnována i otázce, z čeho vlastně pocházela moc a sláva delfské věštírny. Mimochodem, autor se věnuje i situaci, kdy byly Delfy v roce 279 př.n. l. téměř vydrancovány útočícími Kelty. Tehdy podle tradice vstoupil na scénu samotný Apollón a způsobil, že Keltové sami sebe přestali poznávat a pokládali se navzájem za řecké vojsko (tedy jistá obdoba biblického zmatení jazyků pod Babylónskou věží). V následujícím boji pak většina Galů zahynula a jejich velitel Brennus spáchal sebevraždu (upil se neředěným vínem k smrti :-)).
Kniha se snaží ukázat, čím bylo řecké myšlení a chápání světa výjimečné oproti orientálním pojetí. Citován je například rozhovor lýdského krále Kroisa s athénským Solónem. Když se debatuje o štěstí, Solón odpovídá, že šťastný může být pouze člověk mrtvý, že totiž k absolutnímu štěstí patří jistá uzavřenost, kterou za života v tomto světě není možné dosáhnout.
Jak je v podobných dílem zvykem, zájemci o jazyky mohou být nadšeni také četnými etymologizacemi. Tak např. označení pro Athénu (Pallas Athéna) nesouvisí pouze s tím, že šlo o panenskou bohyni, ale údajně také s řeckým slovesem pallein (tepat). Právě Athéna totiž zachránila tlukoucí srdce Dionýsa Zagrea, jehož zabili a snědli Titáni. Mimochodem, tento příběh o smrti a zmrtvýchvstání se opět někdy pokládá za jakousi paralelu příběhu novozákonního…
Jednu zásadní výtku lze ovšem k dílu mít. Pravda, jedná se spíše o esej než o vědeckou práci jako takovou, ale přece jen by neškodilo zařadit více odkazů na původní zdroje. Takto totiž čtenáři mnohdy uniká, kdy jde o "alternativy" podložené antickými autory a kdy se jedná o vlastní interpretace z tohoto století. Příslušné citáty jsou sice v textu označeny, ovšem práce s prameny snad mohla být přece jen preciznější.
(Roberto Callaso: Svatba Kadma s Harmonií, Mladá fronta, Praha, 2000)
