Někdy máme tendenci nahlížet na dobu mezi zánikem římské říše a renesancí jako na jedno velké období temna. Takový přístup ale není asi správný už z toho důvodu, že i v této době byly chvilky světlejší a temnější – a hlavně, renesance se připravovala poměrně dlouho a ta v 15.-16. století nebyla zdaleka první.
Jako první "renesanční" období bychom mohli chápat karolinskou dobu v 8.-9. století, která přišla po 7. století, zřejmě nejtemnějším vůbec (snad až na vizigotské Španělsko a Isidora Sevilského). Nadějné vývoj v karolinské době byl však přerušen – francká říše se rozpadla, Evropa byla sužována nájezdy Maďarů, začala ničivá expanze Vikingů, na jihu představoval neustálý zdroj ohrožení arabský svět. 10. století tak bylo opět obdobím úpadku.
Významný vzestup nastal ve 12. století, kdy se Evropa ve větší míře seznámila s tím, čeho bylo dosaženo v arabském světě – a prostřednictvím Arabů opět taktéž s antickým dědictvím. Zde sehrálo roli několik faktorů. Předně zde byly křížové výpravy a lidé vracející se z Levanty zpět do Evropy. Významný vliv sehrála i reconquista na Pyrenejském poloostrově. Klíčovým okamžikem se stalo především dobytí Toleda v roce 1085. 12. století je pak obdobím intenzivní překladatelské činnosti (filozofie, matematika, medicína), kdy se do latiny v Toledu překládala antická a arabská díla i středověká židovská filozofie. Často k tomu docházelo poměrně kuriózním způsobem (řečtina-arabština-latina, přičemž poslední verzi překladu prováděli místní židé, takže zde byl možné ještě jeden mezikrok – samozřejmě toto množství mezikroků vedlo i k řadě dezinterpretací; odtud zcela mimochodem pochází i označení sinus odpovídající latinskému slovu zátoka, které vzniklo nepochopením původního arabského textu atd.)
Existuje představa, kterak středověká arabská civilizace byla v té době na rozdíl od té křesťanské "otevřená". Pro určitá období to jistě platí, obecně však sotva. V době, kdy bylo dobyto Toledo, "experimentovala" křesťanská církev s celou řadou různých filozofií. Úvahy o nekonečném vesmíru a nekonečném počtu světů nevedou na hranici, jako v době Bruna, ale pronášejí je i kardinálové (později zejména Mikuláš Kusánský).
Naopak maurské Španělsko bylo v této době ovládáno subsaharskými africkými dynastiemi Almorávidů a Almohádů, které bychom mohli moderně označit za fundamentalistické. Zlatý věk cordobského kalifátu minul a totéž platilo i pro další oblasti arabského světa. Křesťanská království na Pyrenejském poloostrově ještě téměř nepřipomínala období 15. a 16. století se všemocnou inkvizicí, která upalovala (například) za objev řešení kvadratické rovnice.
Ve 13. století, v době vrcholící scholastiky, pak křesťanský svět už překonal úroveň arabského světa (možná ne co se zjemnělosti životního stylu vyšších vrstev týče, pravda) na poli filosofie a matematiky. Tomáš Akvinský a jeho současníci už znají značnou část antické filozofie. Poprvé se objevují matematické vztahy, které nebyly známy starověkým matematikům alexandrijským. A tak dále.
Vzestupným obdobím a jakous další renesancí však možná bylo už století 11. (Zdroj následujících poznámek: Marek Otisk: Na cestě ke scholastice, Filosofia, Praha, 2004). Lanfrank z Pavie a "otec scholastiky" Anselm z Cantembury se už ve svých úvahách běžně odvolávají na Aristotela (i když ho třeba přímo necitují a vyjma Kategorií možná znají ani ne tak původní díla, ale Aristoteles je jim zprostředkován Boethiem). Zdá se tedy, že aristotelská filozofie se do Evropy nedostala až prostřednictvím arabského světa, ale její znalost zde v určité míře existovala už dříve. Anselm zná i spisy Porfyria (byť se jednalo o jedny z prvních, které bylo nakázáno pálit, když se v římské říši prosadilo křesťanství). Když je v 11. století znovu otevřena debata o podstatě přítomnosti Krista v chlebu a víně při přijímání (mění se hostie v Kristovo tělo "skutečně", nebo jen symbolicky?), argumentují Lanfrank a Anselm proti heretikům nejenom odkazem na kanonické texty, ale i "formálními" důvody, že totiž jejich oponenti nekorektně vytvářejí sylogismy.
Anselm pak dokazuje Boží existenci (známý ontologický důkaz) zcela bez odkazu na náboženskou zkušenost, autority či kanonické texty, ale výhradně prostředky dialektiky. A ačkoliv je pokládá za ultra-realistu navazujícího na Platóna, respektive jeho interpretaci svatým Augustinem, Marek Otisk se ve své knize pokouší dokázat, že příslušné myšlení má spíše blíže k opatrnému realismu Aristotela. V téže době se rodí i základy scholastické metody, tedy jistá formálnost a snaha o preciznost argumentace, která v něčem připomíná logiku a matematiku (na rozdíl od exaltovaného, "iracionálního" náboženského kázání). Lanfrank i Anselm byli velmi sběhlí ve svobodných uměních, která v jakémsi ohledu převedli i do oblasti věroučných problémů. Rozum pro ně může být hlavní autoritou pro zkoumání řady problémů, teologii nevyjímaje.
Jinak řečeno, 11. století nebylo možná už zdaleka tak temným obdobím, jak se může zdát (Ostatně – znalost antických autorů měl zjevně už třeba i u nás Kosmas. To lze zjistit jak použitými přirovnáními – Kazi byla něco jako Médea, navíc existuje důvodné podezření, že celá legenda o založení Prahy je ve skutečnosti opsaná legenda o založení Théb atd.). Poté, co v roce 1000 nenastal konec světa, převládlo v křesťanské Evropě relativně otevřené a optimisticky naladěné naladění, jeden ze vzestupů, který v lecčem připomínal pozdější dobu, kterou za renesanci označují učebnice dějepisu.
