Student World

Když ranní křesťanští teologové řešili problém, co si vzít z řecké filozofie, rozhodli se pro stoickou etiku, kterou pokládali za jakési minimum určené normálnímu člověku (nikoliv světci či mučedníkovi).Naopak „poživačný“ epikureismus ostře odmítli. Zajímavé je, jakými proměnami tento postoj prošel v renesančním humanismu…

Jakkoliv by se renesanční myšlení dalo v některých ohledech označit jako návrat k platonismu (či novoplatonismu) oproti Aristotelovi ctěnému scholastiky, probíhá jím i celá řada dalších témat. Lorenzo Valla se tak například ve svém dialogu O rozkoši (De voluptate) pouští právě do sporu mezi stoiky a epikurejci. Valla vychází z toho, že první usilují primárně o ctnost, zatímco druzí o rozkoš. Zdálo by se, že z křesťanského hlediska musí být jasné, čemu dát přednost, ale Valla celý problém převrací.

Především z dialogu vyplývá, že i křesťané usilují v první řadě o slast, totiž o slasti, které bude duše zakoušet v nebi. To je hlavní motivace. Navíc, protože lidé v ráji dostanou nová těla, budou zde zažívat i mnohé rozkoše tělesné (jakkoliv nesrovnatelné s těmi duševními). Epikurejský přístup je tedy vlastně křesťanství mnohem bližší než stoický. Pokud stoikům jde o ctnost, eventuálně s ní spojenou slávu, samo o sobě to nemá význam – ledaže bychom ctnost a slávu pokládali za určitý druh slasti (což tak jistě funguje), tím bychom ovšem opět přitakali epikurejskému pohledu na věc. Kontemplativní/teoretický život, který vynášejí filozofové, je opět sám o sobě k ničemu – to samozřejmě neznamená, že lidem, kteří takto žijí, nepřináší odloučení od problémů světa a duševní klid příjemné pocity, ovšem právě tím bychom měli hodnotu tohoto ideálu poměřovat (tedy ho porovnávat s jinými slastmi).

Křesťanství se dle Vally od epikureismu liší v podstatně jen jednou věcí: protože předpokládá, že smrtí život nekončí, soustřeďuje se na slasti trochu jiného typu (které navíc budou namísto prchavých momentů trvat nekonečně dlouho). Jinak ovšem epikurejci stoiky převyšují. V praxi to sice může vypadat tak, že křesťan žije život odpovídající spíše stoickému než epikurejskému ideálu, činí tak ovšem s vidinou posmrtných slastí, ne pro ctnost samotnou (proto si odřekne nejisté a pomíjivé pozemské slasti). Navíc již zde na zemi nám očekávání posmrtných slastí údajně přivodí značnou blaženost.

Jedná se každopádně o zvláštní, paradoxní a zábavný text. Podle některých autorů jej Valla ve skutečnosti napsal jako obhajobu pozemských slastí včetně těch erotických (což by vcelku odpovídalo duchu renesančního humanismu) a křesťanský pohled na věc vlastně připojil jen kvůli tomu, aby nemohl být pro své názory popotahován. P. O. Kristeler ve své knize ovšem tento výklad nezastává: jakkoliv máme renesanci spojenou s nějakým „překonáním“ křesťanství, sami tehdejší autoři by to takto nevnímali. Navíc, samotný Vallův pohled na smysl křesťanství je vlastně dost podivný až „nepravověrný“, takže v očích církevních autorit by autor mohl být i tak podezřelý.

Mimochodem, Valla tento dialog napsal i s cílem ukázat „rozkoš řeči“. To, co uznává kromě náboženství, není ani tak filozofie, ale spíše rétorika. Tudíž všechny tři proslovy, které jsou součástí dialogu O rozkoši, poměřuje také kvalitou, jak byla řeč (fiktivních) řečníků pronesena. Dílo je vlastně jakýmsi rétorickým cvičením, což ale v očích renesančního humanismu není žádné snížení.

Zdroj: P. O. Kristeler: Osm filosofů italské renesance, Vyšehrad, Praha 2007

autor Pavel Houser