Je mj. jádrem, kolem kterého se točí i vynikající (subjektivně) román Baudolino Umberta Eca.
Svět třetí křížové výpravy je každopádně populárním tématem.
Níže odkazovaná kniha popisuje průběh třetí křížové výpravy především jako sled vojenských akcí, bitev a dílčích střetů. Samotný cíl výpravy, tedy znovudobytí krátce předtím ztraceného Jeruzaléma, splněn nebyl, nicméně nešlo ani o fiasko a jistých úspěchů tažení dosáhlo.
V tomto textu se ale zaměříme spíše na to, jak se v té době lišily (západo)evropská křesťanská a (blízkovýchodní) muslimská civilizace.
V době první křížové výpravy by se muslimský svět dal chápat jako vyspělejší. Křížové výpravy se obecně pokládají za přínos pro Evropu ve smyslu kulturního obohacení (nové plodiny, technologie…). Nicméně ve 12. století zažívala Západní Evropa hospodářský i kulturní rozmach, zatímco blízkovýchodní svět (a Byzanc) spíše upadaly. „Arabská vzdělanost“ byla v té době v Západní Evropě v módě, ke kultuře maurského Španělska ale i Persie existoval respekt. Současně však panoval despekt k polokočovným Turkům, kteří se v té době stali rozhodující vojenskou i politickou silou ve většině blízkovýchodních muslimských států, stejně tak i k muslimskému válečnému umění. Muslimové naopak Franky (jak nazývali Západoevropany) vesměs pohrdali jako polobarbary, ale nicméně měli zase úctu k jejich vojenskému umění.
V době třetí křížové výpravy měly obě strany v rukou určité trumfy. Západní státy ovládaly moře; severoitalská města dokázala stavět nejlepší lodě (mimochodem v křižácké Levantě stále probíhal souboj koncepcí, zda má jít spíše o městské státy po vzorku těch severoitalských ). V Evropě se rozšířilo použití kuše, a to včetně zvlášť vražedné varianty napínané nohama; křižáci nicméně pokládali důraz arabského válečnictví na lukostřelbu za důkaz zbabělosti; chybně si mysleli, že jejich zbroj bude proti těmto střelám bez problémů chránit. Ani jedna ze stran nevynikala v umění obléhání měst, obě měly navíc tendenci vyhýbat se rozhodujícím velkým bitvám; např. Saladin se pokoušel napadat jednotlivé části postupujícího křižáckého vojska nebo provádět krátké přepady, kdy se nepřítel zastavil a snažil utábořit. Nevýhodou Západoevropanů byla neznalost kartografie Blízkého východu; do jisté míry to však eliminovalo to, že se bojovalo na místech, kde už křižáci někdy předtím byli.
Co se týče schopnosti jednotlivých velitelů, Saladin bývá pokládán za vojenského génia, nicméně řada jeho rozhodnutí byla ve skutečnosti asi chybná a postupoval spíše konvenčně/šablonovitě. Snažil se izolovat křižácké enklávy, což bylo ale k ničemu, když nepřítel ovládal moře (jistě, takhle ze zpětného pohledu dokáže být každý chytrý). Totéž platí naopak, několikrát by své pozice zřejmě neudržel, kdyby křižáci postupovali rozhodněji. Jejich velitelé se však zase často báli léčky, útěky pokládali za fingované apod. Jednotlivé souboje vyhrávali spíše křižáci.
První křížová výprava uspěla především kvůli početní převaze křižáků, proti nimž nestála žádná větší muslimská velmoc. Třetí se odehrála v době, kdy se výhody a nevýhody jednotlivým stran, spolu s konkrétními politickými i zcela náhodnými událostmi (vnitřní rozpory v obou táborech) celkem vyrovnaly.
Zajímavé je, že ačkoliv Západní Evropa pokračovala v hospodářském vzestupu a naopak muslimský svět ve 13. století potkal spíše úpadek (zejména důsledek ničivého nájezdu Mongolů), rovnováha v Levantě se posunula na opačnou stranu a křižácká enkláva byla ve 13. století postupně zlikvidována…
Níže uvedenou knihu, jako ostatně téměř všechny svazky této edice, lze rozhodně doporučit k přečtení.
Zdroj: David Nicolle: Třetí křížová výprava 1191 – Richard Lví srdce, Saladin a zápas o Jeruzalém, Grada 2008
