Starověké řecké a římské náboženství nám často splývá. Určitého boha známe nejčastěji pod dvěma jmény, řeckým a římským. Přesto mezi oběma antickými polyteismy existovaly určité rozdíly…
Řecké i římské náboženství procházelo řadou proměn, v helénistické době se řecký polyteismus lišil i místně. Řecké náboženství (alespoň v klasické době) nicméně bylo relativně uzavřené, počet hlavních bohů byl konstantní. Římané naopak během svých dějin neustále přidávali božstva nová, naproti tomu neměli zdaleka takovou zálibu v genealogiích bohů. Řekové od Homéra a Hésioda vyprávějí o bozích řadu příběhů, zajímají se o jejich „dějiny“ i vzájemné erotické aj. vztahy. Z hlediska Římanů bylo mnohem důležitější, jak se bohové projevují v lidském světě, a to ne v nějaké vzdálené mytologické minulosti, ale přímo v historických dobách. Římané neuctívali božstva jenom pro jejich původ, ale mnohem spíše pokud nabyli přesvědčení, že nějak zasáhli v jejich prospěch (bitva apod.). V opačném případě neváhali ani božstvo „potrestat“ a jeho uctívání přerušit. Tato odlišnost má zřejmě základ v politickém uspořádání Říma republikánské doby – prestiž je založena na činech či dočasně omezené správě určitého úřadu, nikoliv na původu nebo majetku.
Římské kulty byly mnohem více propojené se státem, mj. byly takto i financované, nebyly tolik závislé na darech soukromníků (i když třeba triumfující vojevůdce mohl nechat vystavět nový chrám a zajistit si tím značnou prestiž). Existovaly samozřejmě i kulty soukromé, nicméně veřejný kult byl druhým největším výdajem státního rozpočtu (po armádě). Mimochodem, roční státní rozpočet císařského Říma ovšem podle odhadů stejně používal jen přibližně 5 % hrubého domácího produktu.
Římané věnovali oproti Řekům mnohem větší pozornost úkazům typu úderu blesku. Nevykládali je však jako znamení vztahující se k individuálním osudům, ale ve vztahu k politickým událostem. Římské náboženství by se tak dalo chápat prostě jako politický nástroj (pročež ve chvíli, kdy bylo shledáno politicky výhodným nahradit tradiční polyteismus křesťanstvím, tak k tomu také došlo). Římské úřady neváhaly i značně krutě zakročovat proti těm formám náboženství, které pokládaly za riziko pro stát – tak byly například potlačovány kulty Isis a Osirida, zásah pro kultu Bakcha skončil v roce 186 př. n. l. i popravami. Zatímco Řekové vnímali mysterijní a „tajné“ kulty víceméně pozitivně, z hlediska Římanů byly podezřelé. V křesťanské době bude na základě této logiky zakročováno proti veškerým konkurenčním náboženstvím, jako první ovšem dojde na oběti a věštění v soukromých domech, obřady konané v noci apod. O propojení politického života a náboženství Říma svědčí oproti Řecku i obliba nejen antopomorfizovaných bohů, ale i božstva se jmény jako Věrnost, Vítězství a Čest.
Jinak je ale vliv řeckého náboženství na to původní římské velmi starého data, nedošlo k němu až s územní expanzí Říma. Řecké kolonie existovaly v Itálii již od 8. stol. př. n. l. Už z počátku 6. století př. n. l. pochází nález attické nádoby s bohem Hefaistem na místě, kde byl uctíván bůh Vulcanus; ztotožnění obou bohů je tedy nejspíš starého data. Totéž platí pro řecký zvyk zdobit se při náboženských úkonech věnci, který se stal už v prehistorických dobách i součástí římské kultovní praxe.
Zdroj: Jörg Rüpke: Náboženství Římanů, Vyšehrad, Praha 2007
