Těžko říct, dle čeho definovat velikost bitvy. Podle názoru některých historiků však největším vojenským střetnutím nebyly ani zákopové linie u Verdunu, ani stalingradský kotel, ale Cataluanská pole, kde se bojovalo ještě ve starověku…
K bitvě na Catalaunských polích došlo v roce 451, tedy ve chvíli, kdy římská říše již byla rozdělena na svou východní a západní část a její území bylo jako děravý ementál k dispozici barbarským kmenům. Nicméně — jako "oficiální" datum konce starověku se obvykle uvádí až sesazení posledního (západo)římského císaře Romula Augusta v roce 476.
Roku 451 vpadli do Galie Hunové. Jejich činnost původně vůbec nesměřovala proti Římu, ale proti Vizigótům v Toulose (a Vizigóti sami byli v té době nepřáteli Říma). Situace se však vyvinula posléze tak, že Římané a Hunové stanuli proti sobě, přičemž germánské kmeny bojovaly na obou stranách — ve vojsku Hunů podmanění Ostrogóti a Gepidové, na straně Říma především Frankové a Burgundi (Burgundi byli zapřisáhlými nepřáteli Hunů, kteří zničili jejich první království v rýnském Wormsu — právě události provázející tuto zkázu se staly jádrem, kolem nichž se posléze zformovala slavná díla světové literatury a hudby — Píseň o Nibelunzích a Wagnerův Prsten Nibelungů).
V průběhu galského tažení dobyli Hunové Mety, byli však odraženi od Orleansu. K rozhodující bitvě pak došlo přibližně 20. června 451 na Catalaunských polích v oblasti dnešní Champagne. Římské vojsko vedl vojevůdce Aetius, v čele Hunů stál jejich král Attila. Poněkud paradoxní je, že Aetius, který hájil především zájmy místní pozemkové aristokracie, byl Hunům vesměs příznivě nakloněn a viděl v nich především spojence proti germánským kmenům i protiřímským galským povstalcům, tzv. bagaudům.
V bitvě padlo podle některých údajů na obou stranách přibližně 165 000 lidí (mezi nimi byl každopádně i vizigótský král Theodorich), obě armády přitom čítaly celkem až půl milionu mužů. Pokud tato čísla platí, znamenalo by to, že šlo skutečně o největší vojenské střetnutí všech dob.
Bitvou na Catalaunských polích se podrobně zabývá například kniha E. A. Thompsona (E. A. Thompson: Hunové, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1999). Autor v ní však zpochybňuje celou řadu jinak přijímaných skutečností. Tak se jako nejistý ukazuje počet lidí bojujících na obou stranách a tím i otázka, zda opravdu šlo o největší bitvu v dějinách. Paradoxně je sporný i výsledek střetnutí: Setkáváme se s tvrzením, že šlo o drtivou porážku Hunů, podle jiných verzí skončila bitva nerozhodně. V dětství jsme se setkal i s poněkud červenoknihovním románem "Ve stínu hunské slávy" (autor maďarského původu, zpětně jsem na Internetu díky službě Google dohledal, že šlo o spisovatele jménem Gárdonyi Géza), která celou bitvu, mimochodem velmi naturalistickými prostředky, líčila jako vítězství Hunů.
Buď jak buď, Hunové se z Galie po bitvě stáhli. Pravda však je i to, že výsledek tohoto střetnutí jim o rok později nezabránil podniknout tažení do Itálie a přitom dokonce ohrozit Řím. Ten byl protentokrát zachráněn zřejmě jen z toho důvodu, že v celé oblasti vypukl právě mor, Attila nechtěl riskovat své vojsko a raději tedy celou oblast zase opustil. O rok později pak zemřel během své svatební noci a říše Hunů svého krále dlouho nepřežila…
