Student World

Každý, kdo někdy překládal nebo redigoval přeložené materiály, ví, že odpovídající texty v různých jazycích se liší svou délkou; některé jazyky jsou v psané podobě „delší“, jiné „kratší“.
Můžeme z toho vyvozovat celou řady závěrů, např. že jazyky kratší, jakoby zhuštěné, mají více informace vtělené do gramatických apod. pravidel. A bude těžší se je naučit. Snad něco takového platí pro češtinu a angličtinu, i když i tyto závěry jsou krajně nejisté.
Nicméně rozdíl mezi psanou češtinou a angličtinou v jejich délce je mj. dán tím, jak se zde zachází s písmeny – d vs th, í vs ee, sh vs š apod.. Podstatnější než počet písmen, které jsou zcela arbitrární, je počet slabik. (Jak by to mezi češtinou a angličtinou dopadlo v tomto případě?)

François Pellegrino, Christophe Coupé a Egidio Marsico podnikli v této souvislosti zajímavý výzkum. Vzali 20 textů o velikosti odstavce (5 vět) a nechali je odříkat 60 rodilými mluvčími v celkem 7 jazycích, mandarínské čínštině, japonštině a 5 evropských.
Samozřejmě se ukázalo, že různé jazyky jsou různě rychlé, např. angličtina mnohem kratší než japonština. Nicméně se ukázalo, že přesto existuje určitý „trend k optimu“: čím více slabik promluva v daném jazyce existuje, tím rychleji se slabiky vyslovují. Rozdíly mezi dobou trvání mluveného projevu jsou mezi jednotlivými jazyky mnohem menší než když je porovnáme podle počtu slabik. Nebo jinak řečeno: Čím rychleji se v jednotlivých jazycích mluví, tím méně informací nese jednotlivá slabika. Jako by klíčová byla schopnost mozku řeč zpracovávat.

Zdroj: ScienceDaily

Poznámka: Zajímavé je, že dříve se texty měřily spíše na počet slov než znaků (třeba ve smyslu placení autorů). Bylo to tak v předpočítačové éře prostě jednodušší spočítat, nebo zde existoval ještě nějaký další důvod?

autor Pavel Houser