Student World

Široká zelená delta Perlové řeky je branou k průmyslovému srdci jižní Číny. Vzduch kalí hustý smog. Silnice přetékají traktory a vlečkami. Krajinu sem a tam křižují dráty a sloupy elektrického vedení. Továrny na fotoaparáty, počítače, hodinky, deštníky, trička stojí bok po boku natěsnaným činžákům, sadům banánovníků či mangovníků a papájí, polím cukrové třtiny a ananasovníků na export. Jen málokterá země na světě se proměnila tak výrazně za tak krátkou dobu. Ještě před dvaceti lety by bylo nebe jako šmolka a místo dálnice by krajinu protínala obyčejná dvouproudá silnice. A před čtyřiceti lety by člověk viděl jen rýžová políčka.

Dvě hodiny odsud, u pramene Perlové řeky, leží město Kanton a za ním jsou ještě k nalezení zbytky staré Číny. Krajina znenadání nabude na kráse a zvlní se ladnými zelenými kopci tečkovanými bílými vápencovými výchozy. To vše na pozadí velkolepého pohoří Nan Ling. Tu a tam stojí béžové domky z hliněných cihel, tradiční obydlí čínských rolníků. V malých městečkách se konají pouliční trhy; jsou zde k mání kuřata a husy v rafinovaně splétaných bambusových košících, rozličné druhy zeleniny vyložené v úhledných řadách na zemi, na stole silné plátky vepřového a mohutné uzly tabáku. A všude, kam až oko dohlédne – rýžová pole. V zimě jsou to jen vyschlá strniště po předešlé úrodě. Ale jakmile se na jaře znovu osejí a od moře začne vát vlhký vítr, zbarví se do kouzelně zelené, a když se blíží první sklizeň a na koncích stvolů vyraší zrnka, promění se zem v nekonečné žluté lány.

Rýži Číňané pěstují už několik tisíc let. Právě odsud se tato plodina rozšířila po celé východní Asii – do Japonska, Koreje, Singapuru a Tchaj-wanu. Rok co rok, kam až zaznamenaná historie sahá, se rolníci věnovali a stále věnují téže neúnavné, rafinované zemědělské činnosti.

Rýžová pole se narozdíl od těch pšeničných musejí nejprve „vybudovat“. Nestačí jen vykácet stromy a křoviny, vybrat kamení a poorat. Rýžová pole se vrývají do úbočí hor v důmyslných terasovitých kaskádách či namáhavě vydobývají z mokřin a zátopových území. Rýžové políčko si žádá vydatnou závlahu, takže je kolem něj třeba vystavět složitý systém hrází, vykopat kanály k nejbližšímu vodnímu zdroji a do hrází vsadit propusti, aby rolníci mohli přesně nastavovat hladinu vody podle výšky rostlin.)

Samotné políčko se musí prostírat na tvrdém jílovém podloží, jinak by se voda jednoduše vsákla do země. Jíl by ovšem žádnou plodinu neuživil, takže ho musí překrývat tlustá vrstva půdy. Jílové podloží musí mít samozřejmě tu správnou konzistenci, aby se dobře odvodňovalo, a zároveň udržovalo optimální výšku hladiny. Rýži je třeba opakovaně hnojit, což je umění samo o sobě. Tradičním přípravkem je „noční půda“ (lidská mrva) a mix kompostu, říčního bahna, popela a konopí. Směs se musí aplikovat nanejvýš opatrně, jelikož příliš mnoho či přesně, ale v nesprávný čas, může mít stejně neblahé důsledky jako příliš málo.

Když nadejde čas osevu, má čínský rolník na výběr ze stovek druhů rýže. Každá má trochu jiný poměr mezi výnosem a rychlostí růstu či schopnosti přizpůsobit se suchu nebo nekvalitní půdě. Rolník může zasadit třeba deset různých druhů najednou a sezónu od sezóny mix obměňovat, aby snížil riziko neúrody.

Rolník či rolnice (či přesněji celá rodina, jelikož práce na rýžových polích je rodinným podnikem), zasadí rýžová semínka do speciálně připravených záhonků. Po pár týdnech přesadí semenáčky na pole, do přesných řádků v patnácticentimetrových rozestupech, a pak se o ně s mimořádnou péčí starají.

Pleje se výhradně ručně, důkladně a vytrvale, protože plevel by mohl semenáčky snadno zadusit. Sužují-li úrodu škůdci, je někdy třeba očistit každý jednotlivý výhonek zvlášť speciálním hřebínkem. Mezitím musí rolníci neustále kontrolovat hladinu a dávat pozor, aby voda v žáru letního sluníčka příliš nezteplala. A když rýže uzraje, svolají rolníci všechny své známé a příbuzné a v jednom koordinovaném zteči pole bleskově sklidí, aby do zimy stihli ještě jedno kolo.

Na snídani jedí v jižní Číně, přinejmenším ti, kdo si ji mohou dovolit, takzvané kandží – jakousi rýžovou kaši s hlávkovým salátem, rybí pastou a bambusovými výhonky. Na oběd bylo rovněž kandží. A na večeři rýže s „přílohou“. Rýži lidé prodávají na trhu, aby si mohli koupit jiné zboží denní spotřeby. Rýže je ukazatelem bohatství a statutu. Podmiňuje prakticky každý pracovní okamžik každého dne. „Rýže je život,“ tvrdí antropolog Goncalo Santos, který studoval zvyky tradiční jihočínské vesnice. „Chcete-li v oněch krajích něco znamenat, musíte mít rýži. Kolem rýže se točí celý svět.“

***

Prohlédněte si dobře následující číslice: 4, 8, 5, 3, 9, 7, 6. Přečtěte je nahlas. Nyní zavřete knížku a dvacet sekund si je v duchu opakujte. Pak je odříkejte znovu.

Mluvíte-li anglicky, máte zhruba padesátiprocentní šanci, že si posloupnost zapamatujete bez chybičky. Jste-li ovšem Číňané, je téměř jisté, že se nespletete nikdy. Jak je to možné? Lidé si totiž ukládají čísla do paměťové smyčky, která je aktivní zhruba dvě sekundy. Nejlépe si tedy zapamatujeme to, co stihneme přečíst nebo říci za onen dvousekundový interval. A Číňané si snadno zapamatují výše uvedenou posloupnost, protože čínština jim na rozdíl od angličtiny dovoluje vtěsnat všechny číslice do dvou sekund.

Tento příklad pochází z knihy Stanislase Dehaenea Smysl pro čísla. Dehaene vysvětluje:

 Čínské výrazy pro číslice jsou mimořádně krátké. Většinu lze vyřknout za čtvrtinu sekundy (kupříkladu čtyřka se řekne „si“ a sedmička „ki“). Anglické ekvivalenty – „four“ a „seven“ – jsou delší, člověk je zvládne zhruba za třetinu sekundy. Ona paměťová nesrovnalost mezi anglicky mluvícími čtenáři a jejich čínskými protějšky je tedy evidentně důsledkem tohoto rozdílu. U jazyků natolik různorodých jako velština, arabština, čínština, angličtina či hebrejština existuje reprodukovatelná korelace mezi časem potřebným k vyslovení číslice v daném jazyce a paměťovým rozsahem mluvčího. V tomto směru je mistrem v efektivnosti kantonská varianta čínštiny, jejíž stručnost propůjčuje obyvatelům Hong Kongu paměťový rozsah zhruba 10 sekund.

Ukazuje se, že západní a asijské jazyky se liší také v samotné konstrukci jazykově-číselných systémů. V angličtině říkáme fourteen, sixteen, seventeen, eighteen a nineteen, takže by bylo logické, kdybychom říkali také oneteen, twoteen, threeten a fiveteen. Jenže to tak není. Používáme jinou formu – eleven, twelve, thirteen a fifteen. Stejně tak máme forty a sixty, což zní jako související číslice four a six. Ale zároveň říkáme fifty a thirty a twenty, které se číslicím five a three a two podobají jen vzdáleně. A navíc u čísel vyšších než dvacet klademe dekádu před jednotku, například dvacet jedna, dvacet dva, kdežto u „náctek“ je to naopak. Jazykově-číselný systém v angličtině je silně nepravidelný. Nikoli však v Číně, Japonsku či Koreji. Jejich číselné systémy jsou přísně logické. Jedenáct je deset-jedna. Dvanáct deset-dva. Dvacet čtyři se řekne dvě-desítky-čtyři a tak podobně.

Díky tomuto rozdílu se asijské děti učí počítat daleko rychleji než ty anglicky mluvící. Průměrné čtyřleté čínské dítě umí počítat do čtyřiceti. Naproti tomu americké děti téhož věku napočítají v průměru jen do patnácti a většina z nich to dotáhne ke čtyřiceti až v pěti letech. Jinými slovy – v pěti letech jsou americké děti v základních matematických dovednostech celý rok pozadu za asijskými.

A pravidelnost asijských systémů rovněž znamená, že asijské děti zvládají daleko rychleji také základní matematické úkony jako sčítání či odčítání. Když má sedmiletý Američan spočítat třicet sedm plus dvacet dva, musí si slova v duchu převést na čísla (37 + 22). Pouze pak je schopen provést výpočet: 2 plus 7 je 9 a 30 a 20 je 50, což dělá celkem 59. Požádejte však asijské dítě, aby spočítalo tři-desítky-sedm a dvě-desítky-dva – je to, jako byste mu napsali rovnici na papír. Žádný převod není třeba, je to pět-desítek-devět.

„Asijský systém je transparentní,“ říká Karen Fusonová, psycholožka ze Severozápadní univerzity, která se specializuje na rozdíly mezi Zápaďany a Asiaty. „Celý přístup k matematice je díky tomu naprosto odlišný. Namísto předmětu, který je třeba se naučit zpaměti, má matematika logiku, které pouze stačí přijít na kloub. Vím, že to můžu zvládnout. Vím, že to dává smysl. U zlomků říkáme například ,tři pětiny‘. Čínsky je to doslova ,z pěti dílů odeber tři‘. Z toho intuitivně vyplývá, co zlomek vlastně znamená. Jmenovatel je oddělen od čitatele.“

Dobře známá nechuť k matematice se u západních dětí rodí ve třetí až čtvrté třídě. Podle Fusonové to může být zčásti tím, že matematika na první pohled nedává smysl. Má těžkopádnou lingvistickou strukturu a její základní pravidla se zdají náhodná a příliš složitá.

Oproti tomu asijské děti mají k matematice znatelně kladnější vztah. Udrží v paměti více čísel, dovedou rychleji počítat a lépe chápou zlomky, jelikož slovní vyjádření zlomků přesně odpovídá jejich faktické podstatě. Možná proto mají matematiku o něco raději, pročež se možná trochu víc učí a ochotněji dělají domácí úkoly a tak dále – je to sled pozitivních impulzů.

Jinými slovy, pokud jde o matematiku, mají Asiaté přirozenou výhodu. Je to však poněkud neobvyklá výhoda. Po léta děti z Číny, Jižní Koreje a Japonska – a děti čerstvých přistěhovalců z těchto zemí – podávaly v matematice výrazně lepší výkony než jejich západní protějšky. Dnes se tedy všeobecně věří, že je to důsledek jakéhosi přirozeného asijského nadání pro matematiku. Psycholog Richard Lynn dokonce vymyslel rafinovanou evoluční teorii, v níž smíchal Himaláje, velmi chladné počasí, zastaralé lovecké praktiky, velikost mozku a specializované samohlásky a vyšlo mu, že Asiaté mají vyšší IQ. Takhle my uvažujeme o úspěchu. Myslíme si, že je-li někdo dobrý například v diferenciálním počtu či algebře, je zkrátka chytřejší. Jenže rozdíly mezi jazykově-číselnými systémy v asijských a západních zemích svědčí o něčem zcela jiném – že dobré výsledky v matematice mohou mít kořeny v dané kultuře.

Kupříkladu Korejcům jistý hluboce zakořeněný kulturní odkaz znesnadňuje jednu velmi moderní činnost, tedy létání. A tady máme další asijský odkaz, který se pro jednadvacáté století naopak ohromně hodí. Kulturní zázemí je zkrátka mocný čaroděj, a jakmile si uvědomíme překvapivý vliv faktorů jako vzdálenost moci či systém, v němž lze vyslovit čísla za čtvrtinu sekundy, namísto třetinu sekundy, leckoho jistě okamžitě napadne, která další kulturní dědictví ovlivňují naše soudobé intelektuální předpoklady? Co když kulturní zázemí determinované potřebou pěstovat rýži zlepšuje matematické schopnosti? Může mít rýžové políčko přímý vliv na školní vysvědčení?

***tento text je úryvkem z knihy

Malcolm Gladwell: Mimo řadu – Anatomie úspěchu

O knize na stránkách vydavatele

autor