Úplná verze tohoto rozhovoru právě vychází v Business Worldu 11/2007.
Jak počítače změnily šachový svět? Způsobí konec zájmu o královskou hru mezi lidmi? Proč s ekonomickou úrovní země klesá šachová síla jejích hráčů, ale šachy jsou naopak zajímavé pro řadu vrcholných manažerů? Kde se vzal mediální obraz šachisty jako vyšinutého podivína? Na naše otázky odpovídá Pavel Matocha, předseda občanského sdružení Pražská šachová společnost. P. Matocha letos uspořádal uzavřený velmistrovský turnaj Czech Coal Carlsbad Chess Tournament 2007, nejsilnější turnaj v klasickém šachu, jaký se kdy v České republice či v bývalém Československu hrál.
Jak vypadá šachový svět po nástupu počítačů?
Méně romanticky, chce se mi říct; jenže ona mnohá minulost asi vypadá romantičtěji, než jaká ve skutečnosti byla. Počítače změnily šachovou hru v mnoha ohledech. Nejprve nás donutily zrušit přerušovaní partií: dříve mohl hráč v turnajích hraných na vyšší úrovni po čtyřicátém tahu takzvaně pečetit nějaký tah a přerušit partii, která se pak dohrávala druhý den. Přes noc oba hráči či jejich týmu pozici analyzovali a hledali optimální cestu; jakmile ale začaly být počítačové programy dostatečně silné, bylo nutné od přerušování partií ustoupit. Silikonová Rybka (aktuálně nejlepší šachový software na světě) by totiž přes noc pozici dokázala analyzovat tak přesně, že i nejlepší lidští velmistři by pak již jen demonstrovali, že si jednotlivé varianty správně zapamatovali.
To byl ale pouze první krok. Výpočetní kapacita strojů a kvalita softwaru nadále rostla, takže počítače dokázaly triumfovat i v partii jako takové. Když v roce 1997 zvítězil počítač DeepBlue nad Kasparovem, vyvolalo to ještě senzaci, posléze se takový výsledek stal běžný a nyní již souboje člověk versus stroj pomalu přestávají být zajímavé. Stejně jako atleti nezkoušejí předběhnout automobil, tak šachisté brzy přestanou zkoušet porazit počítač.
Kvalita šachových počítačů s sebou nese i další problém – jak zabránit tomu, aby šachista při partii nezískával nápovědu od počítače? Občas narazíme na zprávy o šachistech s dlouhými vlasy či neustále nasazenou čepicí, kteří v nějakém turnaji excelovali, ač předtím nijak špičkově nehráli. Pak se ukáže, že jejich tahy se podezřele shodují s tím, co by v dané pozici hrál určitý šachový program, vznikne podezření na nápovědu pomocí skrytých sluchátek atd. Jak takové situace řešit?
Časem možná budeme svědky toho, že důležité šachové zápasy se budou hrát v naprosto elektronicky izolovaných místnostech, kde budou hráči navíc odděleni od diváku jednostrannými zrcadly, aby se zabránilo jejich očnímu kontaktu s případným spojencem, který by jim mohl napovídat. Počítačem totiž nemusí být vybaven přímo hráč.
Nicméně je třeba říct, že na vrcholné úrovni zatím žádná počítačová nápověda prokázána nebyla, vždy šlo jen o obvinění, které vznesl poražený, aniž předložil relevantní důkazy. Pokud se tyto nesportovní prvky stávají, jsou jejich aktéry vesměs zoufalí amatéři a nikoli profesionální šachisté a rozhodně nejde o jev podobně masový, jako je třeba dopování v cyklistice či uplácení rozhodčích ve fotbale.
Nepřinesou počítače nakonec šachům smrt? Budou šachy i nadále zajímavé, jak pro hráče, tak i pro diváky, když už počítače budou hrát o několik tříd lépe než nejlepší lidé?
…
Počítače přinášejí i nové a zvláštní varianty šachů…
Ano. Pokrok počítačových programů vede také k nové formě šachového zápolení, při kterém je používání strojů naprosto legální. Šachista má k dispozici počítač s různými šachovými programy a prohlíží si jejich analýzy. Musí se rozhodovat, kolik času v které pozici použije, kterému programu v které pozici dá přednost, jakou variantu vybere, když obě jsou počítačem hodnocené jako stejně dobré, ale obsahují zcela odlišné plány… V korespondenčním šachu se dokonce už ani jinak než s pomocí počítačů nehraje.
Přesto ale je role člověka-šachisty stále velmi důležitá. Horizont viditelnosti mají totiž i ty nejmodernější šachové stroje stále ještě dost omezený. V taktických zápletkách se silikonová monstra nemýlí, ale jejich strategické uvažování je často ještě dosti jednoduché, ploché a slabé. Bývalý mistr světa Vasilij Smyslov se dokonce baví na úkor počítačových programů: skládá šachové úlohy, které člověk dokáže vyřešit, ale počítač ne.
Vaše šachové nadšení se mj. projevuje pořádáním turnajů. Jak dnes vůbec fungují šachy po stránce ekonomické? Jak se získává zájem sponzorů, když to přece jenom není fotbal či jiný masový sport?
Šachy jsou zvláštní svět a podivné jsou i jejich ekonomické souvislosti. Šachy umí hrát polovina dospělé populace v České republice a zhruba deset procent, tedy milion lidí, si je aktivně zahraje alespoň dvakrát ročně. Když si v hospodě s kamarádem postavíme šachovnici, vždy se někdo od sousedního stolu přijde dívat a často si i chce zahrát. Když jsem letos v září pořádal v Karlových Varech velmistrovský turnaj Czech Coal Carlsbad Chess Tournament 2007, sledovalo on-line přenos partií mnoho tisíc nebo spíš desítek tisíc lidí. Miliony lidí z celého světa hrají šachy na internetu, na specializovaných šachových serverech.
Přesto ale šachy nemají pověst masového sportu, nejsou příliš atraktivní pro klasická masová média a v důsledku toho ani pro sponzory. Šachy jsou zvláštní v řadě ohledů. Vezměte si třeba jejich další ekonomický aspekt – jsou sportem (nebo hrou či uměním) nesmírně laciným. Cena šachovnice a figurek je zanedbatelná ve srovnání nejen s hokejovou výbavou, tenisovou raketou, ale i třeba ve srovnání s mnoha módními deskovými hrami. Mnozí šachisté dokonce ani tu šachovnici nepotřebují, mohou hrát naslepo. Jenže na druhé straně jsou šachy drahé na čas. Velmistrovská partie v klasickém šachu může trvat až sedm hodin. Když vás šachy pohltí, nebudete se už nikdy nudit, ale času se vám naopak začne nedostávat. Dá se tedy říct, že šachy nás učí, co je náš skutečně nejvzácnější zdroj – čas.
Jak tedy funguje šachový byznys?
Slovní spojení šachový byznys je skoro oxymoron. Diváci jsou zvyklí sledovat šachové akce zadarmo (na živo i na internetu) či za velmi symbolické vstupné. Šachových knih, šachového softwaru či šachových figurek a hodin je sice na trhu neuvěřitelné množství druhů, ale o žádné firmě, která by na tom zbohatla, nevím. Šachoví novináři většinou pracují „za byt a stravu“. Velmistři dnes sice už neumírají hlady jako první mistr světa Wilhelm Steinitz a hráči z první světové třicítky si vydělávají velmi slušně, ale přesto v šachách moc peněz prostě není. Možná i proto, že šachy jsou více uměním než sportem. Pochopit a ocenit velmistrovskou partii není tak snadné jako zaznamenat, že útočník dal gól z ofsajdu, nebo že rozhodčí písknul nafilmovanou penaltu…
Jak tedy šachové akce financujete?
…
Kdo dnes hraje šachy? Lze šachisty nějak sociologicky charakterizovat?
Asi největší zvláštností skupiny zvané „šachisté“ oproti vzorku běžné populace je dramatická převaha mužů nad ženami. Z nějakých důvodů hrají muži šachy výrazně častěji a lépe než ženy, v první světové stovce je jen jedna žena a devadesát devět mužů. Důvodů tohoto jevu může být celá řada. Možná tím zásadním je, že dobrý šachista musí být vybaven zabijáckým instinktem. Když je příležitost jedním tahem soupeře skolit, musíte to hned poznat a úder zasadit, protože druhá příležitost už nemusí přijít. Ženám možná tenhle zabijácký instinkt chybí častěji než mužům.
Jinak je snad zaznamenáníhodné, že čím ekonomicky vyspělejší národ, tím hůře hraje šachy. Na posledních olympiádách vítězily týmy Arménie, Ukrajiny, Číny… Naopak země jako Švýcarsko jsou šachově zcela beznadějné. Možná by šlo formulovat rovnici, že každý dolar v HDP na hlavu více znamená nějaký pokles průměrného koeficientu ELO (mezinárodní žebříček pro hodnocení síly šachistů, obdoba třeba tenisového žebříčku ATP) národní reprezentace.
Čím si tuto skutečnost vysvětlujete?
…
Ve slavném Nabokově románu Lužinova obrana je hlavní hrdina, šachový mistr, vyšinutý podivín. A nejde rozhodně o ojedinělý případ zpodobnění šachisty jako blázna. Proč myslíte, že tomu tak je?
Ano, média často portrétují šachisty jako podivíny, přitom touhle královskou hrou se baví mnoho chytrých, vzdělaných a praktických lidí. Vědci, manažeři, lékaři, soudci… Řada empirických výzkumů navíc přesvědčivě dokázala, že šachy podporují nejen paměť a schopnost logicky myslet, ale také uvažovat ve vzorcích, racionálně analyzovat situaci, rozhodovat se pod časovým stresem, najít rychle nejpodstatnější rysy nové pozice (situace), asociovat ji s pozicí již známou a zvolit odpovídající řešení. Děti, které se hodinu týdně věnují studiu šachů, a to bez ohledu na jejich talent a zájem, dosahují srovnatelně lepších výsledků ve škole než děti, které šachy nestudují.
Navíc znám řadu vrcholných manažerů, kteří hrají rádi a dobře šachy. Například člen představenstva ČSOB Jan Lamser, ředitel Dopravních staveb Brno Vlastimil Chládek, ředitel elektrárny Mělník ze skupiny ČEZ Jiří Pačovský, ředitel České rafinerské Ivan Souček nebo třeba ředitel Phoenix-Zeppelin Josef Mixa. Na akcích, které pořádá sdružení Pražská šachová společnost, hrálo šachy už padesát různých ředitelů. Někteří z nich dokonce přirovnávají způsob vedení šachové partie ke způsobu řízení firmy.
Ostatně historicky vznikly šachy ve starověké Indii a Persii jako obdoba válečné bitvy. V některých společnostech musel muž žádající o ruku dcery sehrát partii s budoucím tchánem, aby prokázal své intelektuální a povahové rysy.
Proč se stereotypní zobrazování šachisty jako podivína tak ustálilo, to nevím. Samozřejmě je možné, že několik skutečných případů výstřednosti hraničící s duševní poruchou bylo generalizováno na celý šachový svět. Svou roli snad sehrálo i to, že šachové schopnosti velmistrů jsou tolik vzdáleny laikům (v kontrastu s tím, kolik lidí šachy hraje, je pro ně velmi těžké porozumět partii hrané na vrcholné úrovni).
Skutečnost, že mezi šachisty je více podivínů než ve spolku rybářů či než u dobrovolných hasičů, má podle mého názoru ještě jeden kořen. Šachy totiž nediskriminují, v šachové partii záleží jen na tom, co předvedete na šedesáti čtyřech polích. I bláznovi či sociálnímu ztroskotanci, který dá mat vašemu králi, musíte říct: „Vyhrál jste, byl jste lepší.“
Jakou budoucnost šachům předpovídáte?
…
Úplná verze tohoto rozhovoru právě vychází v Business Worldu 11/2007.
Připraveno ve spolupráci s občankým sdružením Pražská šachová společnost
