***tento text je úryvkem z knihy:
Lauren Slaterová: Pandořina skříňka – největší psychologické experimenty 20. století
Jeho hlava se v Portugalsku dostala na známku. Jistě odpovídá významu otce lobotomie, že ho každý den oblíznou tisíce jazyků, že je vrhán do poštovních schránek, že jeho kortex prochází rukama, které třídí a orazítkovávají dopisy, že je pochován pod bílými horami papíru, aby o pár dní později dorazil na místo určení, tato hlava, jeho hlava, pořád ještě nalepená a oštemplovaná tmavými čarami, které tvoří datum a připomínají vypálený cejch.
Oním mužem na známce je António Egas Moniz, nositel Nobelovy ceny, kterou obdržel v roce 1949 za objev psychochirurgie. Narodil se roku 1874 u moře, v malé rybářské vesnici daleko od Lisabonu. Málo se ví o jeho matce nebo o okolnostech jeho porodu, ale můžeme si představit, že nejdříve přišla na svět jeho hlava, jejíž ještě měkkou lebku vzala do rukou porodní bába a jako zeleninu s hlubokými kořeny ho vytáhla z rudé půdy. Monizův otec patřil k zemské šlechtě, takže Antóniův rodný dům byl velký, s kaplí v prvním patře, kde na stříbrném talíři hořelo věčné světlo.
Moniz nevyrůstal s matkou, a podle všeho nebyl dlouho ani s otcem. Mládí strávil v sousedství, u strýce jménem Abadelde, který byl kněz a nosil sutanu a kolárek. Abadelde kupodivu nezahlcoval synovce očekávanými náboženskými tématy, obrazem Krista na kříži, ideou pokorného života, za nějž dojdou chudí odměny. Abadelde uctíval slavnou portugalskou minulost, krev, bitevní pole, snivě modré moře, na kterém se bělají plachty připomínající andělská křídla; předčítal chlapci tu nejlepší literaturu, takže António ještě předtím než nastoupil do školy dokázal recitovat epické básně a překládat z latiny. Jeho bystrý mozek se pod strýcovým vedením utěšeně rozvíjel.
Přirozeně navštěvoval gymnázium a v posledním ročníku se rozhodl, že půjde na medicínu. V tom roce byla lisabonská zima chladná, takže pávi v zámeckém parku umrzli. V Monizových rukou se usídlila pakostnice; klouby měl červené a bolestivě opuchlé a prsty se mu křivily jako nějaké drápy. Pakostnice se nikdy zcela nezbavil, takže po letech, když prováděl operace, potřeboval někoho, kdo by držel skalpel. Rozhodující řezy vedl asistent, zatímco Moniz přihlížel a dával instrukce. Naprosto bdělí pacienti pak mohli slyšet slova jako: „Prořízněte tento svazek nervů. Hlouběji do levého laloku. Necítíte něco nezvyklého, paní M.? Sevřete prosím ruku v pěst. V pořádku, pustíme se do druhé strany, začněte vrtat.“
To všechno ovšem mělo teprve přijít. Koncem devatenáctého století studoval Moniz na universitě v Coimbře, měl bolavé ruce a zoufalé přání udělat si jméno na rozlehlém poli neurologie. Když se zbavil akutní pakostnice, sbalil si zavazadla a nasedl na vlak do Paříže, kde studoval u Charcotových žáků Pierra Marieho a Julese Dejerinea. Moniz procházel sály nemocnice Salpetriere a sledoval lidi s pěnou u úst, jak se třesou a upadají do mdlob; určitě ho ohromilo, jak také mohou lidé vypadat a jak nemocné mohou být jejich duše, a přitom se mu zdálo samozřejmé, že mezi vědomím a hmotou neexistuje žádná dělící čára. Od samého počátku tak nahlížel na duševní nemoci jako na nemoci organické, jako na důsledek zmatků v neuronové síti.
Když se vrátil do Portugalska, začal přemýšlet, jak by bylo možné vizualizovat mozek. Tento nejdůležitější orgán je nedosažitelný, uzavřený v kostěné kleci. Kdybychom viděli mozek, byli bychom s to vidět také nemoci, které ho postihují. Třeba nádory nebo prasklé cévy. Potom se pustil do experimentování s barvivy a mrtvolami. Od sedmnáctého století se barviva užívala, aby se jimi zvýraznilo to, co bylo mikroskopické nebo jen špatně viditelné. Barviva se vyráběla ze šafránu či třeba z dusičnanu stříbrného, díky němuž se leskly žilky na listech, jenomže až dosud nikdo nenahlédl do lidské lebky. Dříve než se Moniz zaměřil přímo na zkoumání lidského mozku, chtěl ho prostě jenom vidět.
Jeho postup byl následující: Aby zvýraznil mozek, vyvinul barvivo, které mohl vstřikovat injekcí přímo do krčních cév, odkud pronikalo nahoru do mozku. S pomocí rentgenu bylo pak možné pozorovat dosud schované cévy a laloky. Zásluhou tohoto vynálezu Moniz umožnil lokalizování nádorů a ucpaných cév; umožnil spatřit nemoc v pulsující lidské hlavě.
Tento úspěch měl svou cenu. Jak říká Elliot Valenstein: „Jen si to představte. Kdo mohl mít takové sebevědomí, aby píchal živému člověku do krčních tepen bromid? Kdo by se odvážil dělat něco takového? Jsem si jistý, že už předtím mělo mnoho lidí stejný nápad, ale jedině člověk hnaný takovou ctižádostí jako Moniz ho mohl uskutečnit.“
Nejdříve na mrtvolách, později na živých lidech, které si obstarával díky své vzkvétající neurologické praxi; vstřikoval do svých pacientů barvivo a jeden z nich po aplikaci modrého a stříbrného barviva do mozku zemřel.
Moniz tvrdil, že mu tato smrt přinesla hotová „muka“.
Pokračoval však v práci a vstřikoval injekce dalším a dalším pacientům. Tento postup, který označoval termínem angiografie, se velice rozšířil a užívá se dodnes, byť s dokonalejší technikou. Angiografie v současnosti patří k nepostradatelným diagnostickým metodám. Moniz vnikl do vnitřních krajin člověka a dělal přitom věci, které dělat neměl a kvůli nimž není oblíbený; přesto je jeho odkaz významný a užitečný. Zakladatele psychochirurgie můžete nenávidět, současně je ale dost dobře možné, že by mohl tak či onak pomoci vaší hlavě.
***
Roku 1935, ve svých jednašedesáti letech Moniz navštívil neurologický kongres v Londýně. Konal se ve velikém sále, vyzdobeném nepochybně francouzskými alabastrovými bustami, s mramorovou podlahou a obrovským stropem, na němž zářily zlacené medailóny. Byla tam spousta významných mužů v tmavých oblecích s knoflíky z velrybí kosti a s brýlemi na řetízku, kteří si chtěli poslechnout, co nového přinesly poslední experimentální výzkumy. Jeden přednášející hovořil o zničení motorické kůry v kortexu psa; druhý vystoupil s tím, že zasáhl do sluchového kortexu opice. Potom se o slovo přihlásila dvojice učenců, Carlyle Jacobson a John Fulton, kteří popisovali opičí samičku jménem Becky, vyznačující se mnoha špatnými zvyky. Ustavičně křičela, všechno počůrávala a v návalech zuřivosti kolem sebe rozmetávala potravu a odhazovala misku s vodou. Nakonec dali vědci Becky narkózu, otevřeli jí lebku a ušmikli vlákna spojující čelní laloky s limbickým systémem. Když se opice probrala, podle očekávání se změnila. Byla nyní klidná a přátelská. Její inteligence se zdála být nedotčena, protože zvládla všechny opičí testy. Všechno, co ji dříve mátlo a uvádělo v chaos, však bylo pryč. Tedy péče prostřednictvím redukce; něco se odstranilo, místo aby se to dalo do pořádku. Moniz poslouchal přednášku o zuřivé šimpanzí samičce, která začala být vlídná, a myslel na své pacienty v Portugalsku, ať už na ty na uzavřeném oddělení nebo na obyvatele své kliniky, kteří se ustavičně třásli a nemohli s tím přestat. Zčistajasna učinil smělé rozhodnutí. Přímo v přednáškovém sále, pod zlacenými medailónky a svícny, vstal a – hlasitě, aby ho všichni slyšeli – pravil: „A proč by se nedaly léčit úzkostné stavy u lidí chirurgicky?“
Monizovým návrhem byli všichni překvapeni, možná i pohoršeni. Učenci se nestačili divit a nejspíš si mohli krky vykroutit, aby viděli, kdo to byl. V sále zavládlo naprosté ticho. Bylo to proto, že dokonce i věda má svá tabu, hranici, kterou nelze překročit? Anebo to bylo proto, že většina zúčastněných právě myslela na to, jak je překročit, a Monizova slova nevyvolala šok z přestoupení tabu, ale naopak vzbudila uznání? Koneckonců všichni ti doktoři, stejně jako my, věděli, že dějiny vědy jsou také dějinami neočekávaných nápadů a vnuknutí, jež působily ve své době naprosto nepřiměřeně. Dnes víme o vědcích, kteří chtějí klonovat lidi, což je touha zčásti pramenící z dosavadních počinů, jako je umělé oplodnění, injekce s jedinou spermatickou buňkou, zkumavky, v nichž raší rozmražený život. Podobně jako klonování navazovala také lobotomie na celou řadu dřívějších postupů. Pitvy, dříve zakazované z náboženských důvodů, byly nakonec akceptovány, takže se otevřela cesta k lidským vnitřnostem, srdce se ocitlo v ruce. Na psech a prasatech se prováděly stále troufalejší experimenty, odstraňovaly se jim jednotlivé orgány a zkoumaly se, a po zvířatech přišli na řadu lidé s elektrodami na lebce a jejich těla se zmítala a škubala s sebou. Léčebné metody spočívaly ve stálém postupu pod kůži a ještě hlouběji. Muži na kongresu to věděli. My to víme rovněž. Možná byl Moniz jediný, kdo se odvážil vyslovit to, o čem si mnozí jen šeptali: Nechte mě tam vniknout. Nechte můj skalpel, ať vyřízne kousek z té jeho bolavé hlavy. Intuitivně to dávalo smysl, dokonce i před Jacobsonovou a Fultonovou šimpanzí přednáškou. Copak lidé s psychickými bolestmi nesklánějí hlavy a nemnou si spánky, jako by chtěli vymazat své zanícené čelní laloky?
Moniz odcestoval vlakem zpátky do Portugalska. Pomalu si prošel některá uzavřená oddělení, která znal z pravidelných obchůzek. Pacienti měli pěnu u úst a byli špinaví; pokud dostali záchvat, strčili je do dřevěných sudů s ledovou vodou. Moniz o těchto strašlivých sudech věděl a věděl o vlhkých gumových oblecích a provazech, jimiž jsou zuřiví pacienti připoutáváni. Pokud by vás ve třicátých letech hospitalizovali v psychiatrické léčebně, měli byste vyhlídku, že tam strávíte v průměru sedm let, zatímco dnes byste tam – kdybyste měli štěstí – pobyli pouhé tři dny. Pokoje byly přeplněny dantovskými figurkami zmítajícími se v kruzích pekla, které vzývaly nedosažitelná božstva a současně cítily anděly, jak usínají v jejich vlastním žaludku. Tito pacienti mohli zvednout hlavu a pozorovat Monize, jak kolem nich prochází se svým kulatým, lesknoucím se obličejem a v obleku, vyvedeném v námořnické modři. Byl tam proto, aby jim pomohl, nebo snad ne? Pochopitelně netušili, že tento muž předtím, než zavítal na uzavřená oddělení, hned od vlaku spěchal do márnice, kde si vyžádal tři mrtvoly, aby si na nich „nacvičil“ svůj operační postup. Do kortexu jim zabodával své pero, dokud nedosáhl kýženého úhlu a hloubky. V márnici. Přesně takhle.
První pacientkou v dějinách medicíny, na níž byla tato operace provedena, byla paní M. Bylo jí třiašedesát a trpěla těžkými depresemi a úzkostnými stavy. Měla paranoidní představy a byla přesvědčena, že ji chce policie otrávit. Před hospitalizací provozovala ve svém bytě tajně prostituci, dokud ji sousedi nepřiměli, aby s tím přestala. Paní M. trpěla těžkou, hluboce skličující formou melancholie. Někdy se celá schoulila a nedokázala se přestat třást. Na uzavřeném oddělení strávila celkem čtyři a půl roku.
V noci před operací jí ostříhali a oholili hlavu; lebku jí vyčistili alkoholem. Na co asi myslela? Jak jí všechno vysvětlili? Tušila, že se jedná o experiment? Bylo jí to po tolikerém utrpení lhostejné? Té noci, poslední noci života s nedotčeným mozkem, ležela na úzké nemocniční posteli, zatímco Moniz zůstával ve svém honosném domě dlouho vzhůru a z rozsvícených oken pozoroval inkoustově tmavou čáru moře na obzoru.
„Krátce před svým prvním pokusem jsem pocítil, jak veškerá oprávněná úzkost a jakýkoli strach jsou vytlačovány nadějí na dosažení dobrých výsledků. Pokud bychom dokázali zničit určité mezibuněčné spoje, a potlačit tak některé psychické komplexy, byl by to obrovský krok dopředu, zásadní příspěvek k prohloubení našich znalostí organického základu psychických funkcí.“
Moniz ostatně již měl teorii, proč by lobotomie měla být úspěšná. Slyšel, že to fungovalo u šimpanzí samičky Becky, ale mířil ještě dál. Věřil, že duševní nemoc je sled myšlenek, jež jsou doslova fyziologicky fixovány na nervových vláknech. Tyto fixace jako by v těchto vláknech, spojujících přední mozek s talamem, zkameněly; kdyby Moniz tato vlákna odstranil, mohl by pacienta zbavit zhoubných myšlenek a pocitů. Toto teoretické schéma se ukazuje jako hodně zjednodušené, na druhou stranu je však třeba vidět, že Moniz byl předchůdcem Kandela, který dokázal, že paměť a s ní spojené afekty sídlí v neuronové síti. Na adresu portugalského neurochirurga Kandel prohlásil: „Monizův přínos nelze opomíjet.“
Totéž lze přirozeně tvrdit o paní M., jejímž největším „příspěvkem“ byl její chorý mozek. Z útulku Manicome Bombarda ji 11. listopadu 1935 převezli na neurologické oddělení nemocnice Santa Maria, kde ji očekával Moniz.
První lobotomie nebyla ve skutečnosti provedena skalpelem. Paní M. ležela na stole, oholenou lebku jí ošetřili novokainem a po obou stranách vyvrtali dvě díry o průměru pera, do kterých Moniz a jeho asistent Lima zasunuli alkoholem napuštěnou injekční stříkačku. Moniz věřil, že alkoholová injekce bude bezpečnou a efektivní metodou, jak zničit nervová vlákna. Vstříkl celou dávku do mozku.
Pět hodin po zákroku vedl Moniz s pacientkou tento rozhovor:
„Kde bydlíte?“
„Calcada de Desterio.“
„Kolik máte prstů na ruce?“
„Pět.“ Tentokrát odpověděla s jistým zaváháním.
„Kolik je vám let?“
Dlouhé váhání. Nepřesná odpověď.
„V jaké jste nemocnici?“
Bez odpovědi.
„Máte radši mléko nebo bujón?“
„Mléko.“
Její odpovědi rozhodně nesvědčily o významném zlepšení stavu; pokud o něčem svědčily, pak o jistém zhoršení, ale Moniz na to nedbal. Věděl, že fáze jisté popletenosti až pomatenosti je po mozkové operaci normální. Nechal pacientku přemístit do pokoje, kde prodělala mírnou horečku, a poté byla navrácena do útulku. O dva měsíce později sepsal jeden z ústavních psychiatrů toto hodnocení paní M.:
„Pacientka se chová normálně. Je velice klidná, úzkostné stavy nejsou patrné. Stále trochu přehnaná mimika. Dobrá orientace. Vědomí, inteligence a chování nenarušeny. Nálada poněkud smutná; důvodem jsou její starosti o budoucnost. Správné hodnocení předchozího patologického stavu; rovněž stávající situaci hodnotí přiměřeně.
Neobjevily se žádné nové patologické ideje ani jiné symptomy a zejména z větší části zmizely dřívější paranoidní představy. To znamená, že pacientčina úzkost a roztěkanost po zákroku rychle zmizely a že došlo i ke zřetelnému zeslabení paranoidních rysů.“
Po paní M. vyhledával Moniz další pacienty. Nevybíral je podle diagnózy, ale podle toho, jestli byli k dispozici, a byl za to kritizován. Používal lidi coby pokusné králíky a své experimenty prováděl bez tzv. dvojitě slepého uspořádání, tedy vlastně bez kontrolní skupiny. Jenomže – jak by mohl takovou skupinu utvořit? Neexistuje způsob, jak u jedné skupiny předstírat provedení lobotomie, u druhé ji skutečně provést a pak je porovnávat. Pokud jde o samotné pacienty, bezpochyby byli používáni jako pokusní králíci. Současně nesmíme ztrácet ze zřetele, že mnozí z nich byli ve velice špatném stavu, který se nezadržitelně zhoršoval. V žádném případě to neznamená, že by byli méně lidmi, ale mění to poměr zisků a ztrát. Moniz si pravděpodobně myslel: těm lidem by to opravdu mohlo pomoci, neboť již neexistuje nic jiného, co by mohli zkusit; a pokud to nepomůže, určitě se jejich stav nezhorší. Hůř než teď už na tom být nemohou. Píše o tom: „Pochopil jsem, že tato metoda by mohla být neškodná a že by mohla pomoci duševně nemocným.“
A tak tedy pokračoval a obstarával si pacienty všude, kde se dalo. Navrtával je, plnil jim lebku chladným čirým alkoholem a potom kontroloval jejich životní funkce, zatímco alkohol jim spaloval tkáň, v níž sídlí inteligence. Některé oblasti mozku pak byly skutečně připomínaly letecký pohled na krajinu po lesním požáru.
Svůj první experiment provedl Moniz na dvaceti pacientech. Zpočátku používal alkohol a později ho nahradil leukotomem, speciálním nožem k provádění lobotomie. Tento nástroj se podobal skalpelu, dokázal řezat do stran, a přerušoval tak neuronální spoje a ničil tkáň. Moniz viděl mnohé pozoruhodné věci. Viděl, jak pacienti, kteří byli po celý život ovládáni úzkostí, nacházejí klid; viděl, jak mizí bludné představy; a také viděl pacienty, kteří strávili léta v útulku, jak se vracejí domů a někteří dokonce do práce. Provedl lobotomii šestatřicetileté ženě, která během cesty lodí do belgického Konga hodila své šaty přes palubu a v hluboké depresi spolykala kyselinu sírovou. Po zákroku ji rodina našla „ve vynikajícím stavu. Přesně takovou, jaká byla před vypuknutím psychózy“. Pacientka sama, několik dní po operaci, prohlásila: „Je to za mnou. Chci se vrátit a žít se svými dcerami.“
Z dvaceti prvních případů jich bylo podle Monize sedm zcela vyléčeno, sedm dalších vyléčeno částečně a u šesti k žádným změnám nedošlo. Dohromady tedy údajně u sedmdesáti procent pacientů došlo k dočasnému vymizení projevů dlouhodobé a houževnatě vzdorující duševní nemoci, aniž by byly zprávy o dlouhodobých vedlejších účincích. Vědci, kteří se zabývají psychochirurgií, však tato čísla zpochybňují, protože podle jejich názoru staví tyto zákroky do nezaslouženě dobrého světla; kdyby byl zdravotní stav pacientů sledován déle, vypadala by i ta procenta jinak. Malou vypovídací hodnotu má podle nich rovněž skutečnost, že po operaci došlo u pacientů ke zvýšení IQ, neboť IQ testy nemají žádný vztah k mozkovým poškozením způsobeným lobotomií. Tyto výtky bezpochyby mají své oprávnění. Nicméně v nepřikrášleném a drsném příběhu o Monizovi a chirurzích kráčejících v jeho stopách vystupují také četní pacienti, kteří zažili citelnou úlevu anebo dokázali lépe komunikovat s okolním světem. Tyto údaje, pokud jim můžeme věřit, vyžadují, abychom se znovu zamysleli a převyprávěli celý příběh psychochirurgie, tentokrát jako možná dost vhodnou péči o pacienty v době, která neznala žádný Thorazin nebo Prozac.
Výsledky své práce Moniz publikoval roku 1937 v American Journal of Psychiatry, čímž otevřel lobotomii cestu do USA. Dva chirurgové, Walter Freeman a James Watts, se pustili do práce. Freeman s Wattsem vyvinuli techniku zvanou transorbitální lobotomie, při níž se dostávali do mozku ostrým, špičatým nástrojem, kterým hned nad oční bulvou propíchli kost oční jamky a pronikli dovnitř. Podstatný rozdíl mezi transorbitální lobotomií Wattse a Freemana a prefrontálním postupem Monizovým spočívá v metodě přístupu. Moniz pronikal do mozku po linii vlasů ve dvou bodech. Američtí chirurgové zvolili „nejměkčí“ vchod nad a pod otevřenýma očima, kam pronikali svými noži, a pak řezali, co řezat šlo.
Ačkoli toto líčení působí poněkud strašidelně, když Freeman a Watts omezovali své operace pouze na pacienty s úzkostnými stavy a depresemi, dosahovali podobných výsledků jako Moniz.
…
Proč je tedy lobotomie stále jen očerňována coby dílo ďáblovo? Její stinné stránky jsou evidentní: epileptické záchvaty až u třiceti procent pacientů a americký šiřitel lobotomie Freeman jako nějaký kovboj na kortikálním rodeu s nožem místo lasa, který se ani nenamáhá sterilizovat nástroje nebo přikrýt pacienty operační rouškou před desetiminutovým zákrokem, při němž vytrhává spojnice v mozku. Freeman se o špatnou pověst lobotomie hodně „zasloužil“. Podobně jako současní doktoři, kteří předepisují nejnovější antidepresiva pomalu na jakékoli psychické potíže, ani on se výběrem pacientů netrápil, i když se o ně zdánlivě staral, posílal jim každoročně vánoční přání a projížděl křížem krážem celou zemi, aby přezkoumal, jak se jejich stav lepší.
Přes uvedené nedostatky a přes Freemanovu krátkozrakou horlivost, s níž pohlížel na skalpel jako na všelék, není pochyby o tom, že tato chirurgie pomohla mnoha lidem. V roce 1970 byl vytvořen parlamentní výbor, který zkoumal psychochirurgii a původně měl v plánu postavit ji mimo zákon. Výbor však dospěl k překvapivému závěru, že psychochirurgie je legitimní postup, který „při léčbě určitých poruch nebo při zmírňování určitých symptomů může mít významnou léčebnou hodnotu“. Dokonce označil psychochirurgii za „potenciálně prospěšnou léčbu“. Elliot Valenstein, jeden z nejostřejších kritiků lobotomie, píše, že „po lobotomii řada chorobně neklidných a úzkostných pacientů pocítilo nápadnou úlevu od nejmučivějších symptomů. V nejlepších případech zákrok vedl k normalizaci chování.“
Proč tedy potom byla lobotomie odvržena na smetiště dějin a proč je popisována jako dlouhý temný příběh ve vývoji somatické léčby, jako nebezpečná odbočka?
…
V této otázce se skrývá nejnaléhavější a také veřejně nejpřetřásanější výčitka vůči lobotomii: tím, že řezali v čelním laloku, tedy v té části mozku, která je u lidí největší a která se směrem dolů po fylogenetické linii stále zmenšuje, vyřízli místo, kde sídlí lidská duše, a místo něj tam zanechali jen prázdnotu.
Otázka, zda tomu tak skutečně bylo, nebo nebylo, vlastně není tak zajímavá jako skutečnost, že stejnými obavami a výčitkami jsou doprovázeny i současné metody léčby. Kdykoli, tedy dříve i dnes, nám byla nabídnuta možnost psychické pohody a vyrovnanosti, zmocnila se nás obava, že ztratíme také své temné stránky. Rilke nechtěl podstoupit psychoanalýzu, neboť se obával, že se pak začne cítit dobře a nebude již schopen psát poezii. Hlavní hrdina divadelní hry Equus vidí smysl svého života v lásce ke koním; nakonec souhlasí s psychoterapií, která ho z jeho vášně „vyléčí“. Současná doba je plná spisovatelů, surfařů, matek a obchodníků, kteří si stěžují, že pod vlivem báječných nových pilulek žijí méně „intenzivně“ a „kreativně“. Zamyslíme-li se nad tím, jak tyto stížnosti doprovázejí jakoukoli psychiatrickou péči, vynořuje se otázka, zda nemají spíš než s péčí samotnou co do činění s naším celkovým vztahem k utrpení, které nenávidíme, ale současně věříme, že nás humanizuje. Ať už lobotomie uhasila nebo neuhasila životní jiskry, patrně to nečinila ani více, ani méně než my dnes, když se chceme cítit lépe. A co otázka, jsou-li tyto životní jiskry integrální součástí našeho lidství? Zeptejte se Henryho Danneckera. Zeptejte se paní M. Představuji si je, těžce nemocné, jak odpovídají: „Jaký osel by se staral o životní jiskry? Osvoboďte mě od mých symptomů.“
…
V sedmdesátých letech bylo v USA provedeno méně než dvacet lobotomií. Tento trend nezměnila ani skutečnost, že malá skupina neurochirurgů stále zlepšovala operační techniku, takže docházelo ke stále menším poškozením mozku a tím i k menším vedlejším účinkům. V padesátých a šedesátých letech se rozvíjely stereotaxické metody, které umožnily zavedení malé elektrody, jež dokáže s velikou přesností zničit nepatrnou část přesně zaměřené tkáně, což ostře kontrastuje se spíše slepým tápáním skalpelu. Chirurgové se rovněž přestávali zajímat o čelní laloky a začali se více zaměřovat na gyrus cinguli, tedy na oblast, která je podle všeho odpovědná za zprostředkování úzkosti. Na tomto místě je však důležité poznamenat, že ani tehdy, ani dnes nepanuje jednotný názor ohledně toho, která část mozku má být odstraněna; nedostatek shody podtrhuje experimentální povahu neurochirurgie. Někteří neurochirurgové podle všeho upřednostňují kortikální cíle. Tato tendence je ovšem nezávislá na konkrétních pacientech. Mnozí pak zase věří, že tzv. amygdalektomie, tedy odstranění amygdaly, dělá zázraky, zatímco ostatní se zaměřují na gyrus cinguli a ještě další si za pole působnosti vybrali nucleus caudatus. Nedostatek odborného konsensu a sporné osobnosti některých lékařů dostaly dnes lobotomii – pod různými názvy – do role poslední alternativy, určené jen těm nejvážněji nemocným z nás; samotné zákroky se provádějí s ostychem a v ústraní.
Lauren Slaterová: Pandořina skříňka – největší psychologické experimenty 20. století
podrobnosti o knize na stránkách vydavatele
