Milgram žádal dobrovolníky, aby jiným dobrovolníkům při chybných odpovědích pouštěli elektrický proud a postupně zvyšovali dávku. Chybné odpovědi byly zcela fiktivní, „trestaní“ ve skutečnosti samozřejmě nic necítili, to ovšem první skupina nevěděla. Pro větší efekt „oběti“ různě chroptěly a skučely. V experimentu provedeném v roce 1961 na Yale University byli lidé ochotni dávku zvýšit hned několikrát a 2/3 z nich pustili do jiného člověka až 450 voltů.
Pokus byl obvykle interpretován tak, že lidé mají tendenci poslouchat autoritu a páchat i špatné činy, když jim to někdo rozkáže – asi jako Eichman či mnozí jiní podle vlastních slov dělali pouze to, co po nich chtěli nadřízení.
Celý pokus se kromě hádek o správnou interpretaci ovšem dočkal i kritiky, protože lidé plnící příkazy se snadno mohli stát skutečnými oběťmi a po zbytek života se potýkat s výčitkami svědomí. Jenže chyba lávky.
Alex Haslam (University of Queensland), Stephen Richer (University of St Andrews), Kathryn Millardová (Macquarie University) a Rachel McDonaldová (University of Kansas) nyní v British Journal of Social Psychology nyní publikovali článek o tom, že obvyklá interpretace experimentu je špatně.
Získali totiž přístup k záznamům 659 z 800 lidí, kteří se v roce 1961 zúčastnili příslušného pokusu. Když jim bylo řečeno, že žádné elektrošoky se nekonaly a vše byla fikce, měli se – v logice původní interpretace – tito lidé zastydět, zhroutit nebo rozčílit, že byli podvedeni/zneužiti. Jenže tak to nebylo. Skupina „trestajících“ byla se svou účastní v experimentu většinou spokojena, protože podle vlastního přesvědčení přispěli vědě. Vůbec si nemysleli – ani zpětně – že dělali něco špatného, neměli potřebu svalovat vinu na šéfa. Nevnímali to tak, že autorita válcovala jejich svědomí: sice věděli, že druhým působí bolest, ale s přesvědčením, že je to oprávněné vzhledem k přínosům. Trestající se např. mohli identifikovat se svou skupinou a vnímat „oběti“ jako svého společného nepřítele.
Zdroj: MedicalXpress.com
