pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Měděná čepel sekery byla zhotovena odlitím. Surovinou pravděpodobně nebyla čistá měď, ale nějaká ruda (malachit, azurit). Tehdejší lidé uměli tedy již měď získávat i tímto způsobem.
Čepel byla vytvořena tak, že měď vytavená z rudy byla znovu roztavena v keramickém tyglíku a nalita do nějaké formy (kamenné nebo z vypálené z hlíny). Není známo nic o tom, že by byla použita metoda ztraceného vosku. Kvalitu ostří přitom fakt, že bylo zhotoveno z velmi čisté mědi, ovlivnil spíše negativně. V průběhu vychládání se totiž v kovu tvoří drobné prasklinky, které je třeba dodatečně upravovat, což se i přes zřejmou řemeslnou dovednost tvůrce sekery tak docela nepodařilo. Slitiny mědi mají v tomto ohledu lepší vlastnosti.
Ostří pak bylo ještě vybroušeno naklepáváním (podobně se ještě dnes brousí kosy).
Bohužel nevíme, zda měděné nástroje byly v té době nějakou raritou nebo zda byly běžné. Proto na tomto základě těžko soudit, zda v případě Oetziho před sebou máme obyčejného člověka, nebo někoho s vyšším sociálním statutem. Fakt je, že měděné nástroje nacházíme jako milodary v hrobech – to může na jednu stranu znamenat, že byly ceněné, na druhou stranu i to, že byly nahraditelné. Jinak se měď prakticky nenachází – zdá se, že úlomky bývaly pečlivě sesbírány a znovu roztaveny. To by svědčilo spíše pro větší vzácnost materiálu.
Nakonec: Zdá se, že muž z ledovce byl spíše pastýřem ovcí než řemeslníkem-kovářem či prospektorem hledajícím v horách rudy (byť takovéto povolání již zřejmě v té době existovalo a právě ložiska mědi byla jednou z motivací, proč oblast Alp vůbec osídlovat). V horách se ocitl na útěku z místa nějakého střetu a zemřel na následky střely – šíp mu prošel zády a pravděpodobně ještě předtím, než muž zmrzl (což se původně pokládalo za vlastní příčinu smrti), stačil vykrvácet.
Zdroj: Konrad Spindler: Muž z ledovce, Mladá fronta, Praha, 1998