Krása není něco zcela éterického, ale – přinejmenším statisticky – jde o aplikaci několika poměrně jednoduchých pravidel. Tak jednoduchých, že je zvládnou aplikovat i počítačové programy.
Grafici samozřejmě provádějí celou řadu kouzel, které výsledně způsobí, že tváře v tištěných médiích vypadají tak, jak vypadají. Nový software jim možná ušetří práci. Pracuje ovšem na vyšší úrovni – neodstraňuje jenom vady, vzniklé při fotografování, např. červené oči, ale rovnou mění lidské tváře na hezčí (přičemž jsou stále rozpoznatelné jako původní tvář – ukázka viz http://www.newscientisttech.com/data/images/archive/2564/25645701.jpg).
Program vytvořil Tommer Leyvand z univerzity v tel Avivu. Nejprve nechal dobrovolníky, aby mu zhodnotili podle přitažlivosti 200 fotografií, z nichž vypočítal jakousi funkci krásy. Je dána kvantitativními charakteristikami, symetriemi, poměry vzdáleností různých součástí obličeje atd.
Když se Leyvandův software aplikoval na reálné tváře, 79 procent respondentů potvrdilo, že výsledná podoba je atraktivnější. Přitom byl aplikován na normální tváře, nešlo o retušování podlitiny apod.
Zdroj: New Scientist, http://www.newscientisttech.com/article/mg19125645.700-from-snapshot-to-cover-model-in-a-single-click.html
Poznámka:
– Za pozornost stojí, že program, který tímto způsobem upravuje fotografie, je zřejmě také nějak dokáže podle krásy „rozpoznat“. Mohl by tedy možná fungovat i jako automatický třídič třeba v předvýběru uchazečů pro určitá místa.
– Preferenci (samozřejmě opět statistická) určitých rysů tváře i dalších charakteristik lidského těla poměrně dobře vysvětluje evoluční psychologie. Tyto preference jsou vesměs platné pro všechny kultury, tedy kódované „geneticky“. Bývají dávány do souvislosti s celkem elementárními vlastnostmi – zdravím, věkem, plodností, sociálním statutem… Tím problém samozřejmě není vyčerpán. (Jak do tohoto schématu například zapadá „kult utraštíhlosti“?)
– Rozpoznávání lidské tváře je dovednost specifická, pro kterou máme v mozku nejspíš specializovaný modul (tj. můžeme mít poruchu rozpoznávání tváří, ale neživé předměty či zvířata poznávat normálně). Předpokládalo se, že jde o počítačově velmi náročný problém. To ale nemusí být pravda – nově se zjistilo, že rozpoznávat lidské tváře se dokáží naučit totiž třeba i včely, kde se o nějakém zvlášť výkonném mozku vskutku mluvit nedá.
