"Musím psát o bolestných událostech, protože jsem dospíval mezi hrdlořezy v době nemocné spory a nesnášenlivostí sekty, která se snaží zničit kulturu, jejíž první tóny zazněly na strunách lyry slepého Homéra." Tuto větu napsal do svých pamětních záznamů římský císař Julian Apostata. Přesněji řečeno, slova mu vložil do úst Gore Vidal ve svém románu Julianus. A budiž také rovnou předestřeno, že onou "nesnášenlivou sektou" jsou míněni křesťané.
Zánik antického světa je samozřejmě téma velmi kontroverzní, zejména pokud se přímo dotýká role, kterou v tomto ohledu sehrálo křesťanství. Reálná historie se zde míchá s mýty, legendami i záměrnými dezinformacemi, vlastně každé dobové i dnešní dílo je svým způsobem tendenční. Než si hrát na jakousi abstraktní objektivitu, je zřejmě poctivé alespoň vlastní postoj přiznat – autor tohoto článku vnímá stejně jako Gore Vidal nástup křesťanství spíše jako změnu k horšímu.
Fakt je, že na jedné straně sporu stojí dodnes živé náboženství, na straně druhé pak cosi zaniklého. I když ani to není úplně jisté – od renesance se objevují pokusy antické pohanství v té či oné formě obnovit. Z novoplatonismu a gnose čerpá např. současná antroposofie či teosofie, hermetismus, jungovská psychologie i hnutí new age. Existuje dokonce tzv. Julian Society (http://www.juliansociety.org/), která se snaží převést pohanství do dnešní společnosti. Nemyslí se tím přitom pouze pohanství řecké, ale spíše představa o tom, že vlastně všichni bohové jsou v té či oné míře podobami boha jediného – tedy jakýsi synkretismus.
A když už jsme začali s emočně zatíženými tématy: Jaká postava by mohla být kontroverznější než právě římský císař Flavius Claudius Julianus, křesťany pojmenovaný Apostata? Slovo apostata znamená "odpadlík" – Julian totiž odvrhl křesťanství a "pohanu křtu" ze sebe údajně nechal smýt při pohanské oběti býčí krví. I příznivci pohanství však zřejmě uznají, že přes snad sympatickou zásadovost je takový čin poněkud humusoidní a k následování jej lze doporučit jen skutečně stěží.
Kolik rozporů se kolem Juliana nashromáždilo… Tak např. jeho smrt v boji s Peršany: Mohla to být prostě nešťastná náhoda, snad šlo o dílo křesťanského zrádce z vlastních řad. Juliana mohl dle některých křesťanských kronikářů také zabít přímo láskyplný Ježíš Kristus. A pak ještě císařova poslední slova: Kdo ví, křesťané samozřejmě tvrdí, že v nich přiznal svou porážku v boji s "galilejským bohem" (Jako poslední slova se mu připisují "Přece jsi zvítězil, Galilejský" – ebooks.whsmithonline.co.uk/encyclopedia/74/Q0003974.htm).
A tak jako neměli Juliana přirozeně v oblibě pozdně antičtí a středověcí křesťané, tak jej zase vyzdvihovali italští humanisté a v 18. století třeba známý historik Edward Gibbon ve svém díle Decline And Fall Of The Roman Empire (vyšlo i česky jak Úpadek a pád říše římské. Rozcestník ke Gibbonovi na Yahoo dir.yahoo.com/Arts/Humanities/History/Historiology/Historians/Gibbon__Edward__1737_1794_/, kompletní text díla, na http://www.ccel.org/g/gibbon/decline/home.html, kapitola o Julianu Apostatovi na http://www.ccel.org/g/gibbon/decline/volume1/cntnt22.htm).
Juliánovi se věnovala řada literátů, neskrývané sympatie mu vyjádřil např.již zmíněný Gore Vidal (O knihách Gore Vidala viz např. http://www.pitt.edu/~kloman/later.html. Rozcestník k Vidalovi viz dir.yahoo.com/Arts/Humanities/Literature/Authors/Literary_Fiction/Vidal__Gore/, Godalova stať o monoteismu je na eserver.org/Govt/monotheism.txt). Knihy o Julianu Apostatovi napsali také Abbot Giuseppe Ricciotti (http://www.marianland.com/tan_julian_apostate.html), básnickou sbírku vydanou v roce 1885 po něm pojmenoval náš Jaroslav Vrchlický. Portrét císaře vyšel i v nakladatelství Harward Univesity Press (http://www.hup.harvard.edu/catalog/BOWJUL.html). Ke skutečně autentickým pramenům naproti patří dochované Julianovy dopisy (http://www.latech.edu/~bmagee/201/swinburn/Julian.html, campus.northpark.edu/history/Classes/Sources/Julian.html) a spis o Julianových náboženských představách, který napsal jeho stoupenec a přítel Salustios.
Ze současných tištěných zdrojů nám kromě románu Gora Vidala (Julianus, Svoboda, Praha, 1992) budou průvodcem především další dvě práce věnované konci antiky (E. R. Dodds: Pohané a křesťané ve věku úzkosti, Nakladatelství Petr Rezek, Praha, 1997. Josef Češka: Zánik antického světa, Vyšehrad, Praha, 2000 – je mimochodem sympatickým faktem, že toto dílo nezakrytě kritizující christianizaci Říma dnes vyšlo v "katolickém" nakladatelství Vyšehrad).
Konstantinovká doba
Pokud chceme porozumět Julianovu životu, musíme se především zamyslet nad dobou, do které se budoucí císař narodil. Bylo to období, které ze všeho nejvíce ovlivnily skutky Konstantina, později nazvaného Veliký. Křesťanství se po vydání tzv. Milánského ediktu stalo velmi rychle z náboženství potlačovaného kultem dominantním. Církev těžila z podpory císařského dvora, pohanské kultu začaly být naopak administrativně omezovány.
V Římě existovala velmi silná pohanská strana a i to bylo zřejmě jedním z důvodů, proč Konstantin zahájil v roce 324 na místě řeckého Byzantia stavbu nového sídelního města Konstantinopole. Metropole byla původně projektována pro 80 000 lidí, na konci 4. století to bylo 400 000 a v polovině 6. století dokonce 600 000 obyvatel (naproti tomu Řím měl za Konstantina ještě asi milion obyvatel, kolem roku 600 již jen asi 50 000 lidí). Konstantinopol byla přitom od počátku budována jako křesťanské město, kde svatyně pohanských bohů téměř scházely.
Zatímco předešlí římští císaři se považovali např.za vyvolence slunečního boha, nyní začala korunované hlavy na mincích doplňovat svatozář. Konstantin navíc přijal na smrtelné posteli přímo křest – z hlediska katolické církve bylo však poněkud trapnou okolností, že císař byl pokřtěn ariánským knězem.
Pro své činy se jednomu z posledních pohansky orientovaných historiků Zósimovi jevil Konstantin přímo jako hrobař říše. Křesťanští autoři ho velebili, negativní vnímání obnovili italští humanisté, z jejichž hlediska se zřekl antické kultury a otevřel brány křesťanskému středověku. V očích protestantů poskvrnil ideovou čistotu křesťanství, ale navíc neblaze propojil státní moc s vírou. Negativním hodnocením ho zahrnul ve svém díle i Edward Gibbon. Jak vidno, postoj ke Konstantinovi je téměř inverzní tomu, jak jednotliví autoři vnímají Juliana.
Po Konstantinovi se vystupovalo proti antickým kultům ještě ostřeji. V roce 357 dal císař ze zasedací síně římské Senátu odstranit sochu bohyně vítězství Viktorie. Podle slavného antiochejského rétora Libania začalo také jíž docházet přímo k ničení pohanských chrámů, přičemž římská administrativa jen nečinně přihlížela. Postupně byla zakazována mystéria (pro údajné buzení veřejného pohoršení) i přímo některé kulty. Tak roku 361 se dle Libania sice ještě směl slavit svátek Bakchův, ale bylo již třeba se mít na pozoru před tím, co kdo řekne. Určitým štěstím pro vyznavače starých kultů byl snad fakt, že křesťané se v této době začali výrazněji potírat i sami mezi sebou. Zejména vláda císaře Konstantia, který preferoval ariánství před nikajskou ortodoxií, byla vnitrokřesťanskými věroučnými spory doslova zahlcena.
Julianův život
Julian se narodil do doby, v níž si císařovi příbuzní nemohli být jisti životem. Mezi vzestupem a pádem se nacházela velmi tenká dělící čára. V pěti letech byl z rozkazu císaře Konstantia zabit Julianův otec Julius. Juliánův starší bratr Gallus byl v roce 351 prohlášen za caesara (tj. císařova spoluvládce, titulárně druhou nejvyšší osobu v říši), již roku 355 však popraven pro údajný pokus o vzpouru.
Julian sám byl vychováván jako křesťan, současně však v tolerantním prostředí nakloněném i řecké filosofii. K novoplatonismu (O Julianově vztahu k novoplatonismu viz např. http://www.theosophy%2Dnw.org/theosnw/world/med/me%2Dmclk.htm) ho údajně přivedlo především polemického dílo Plótinova žáka Porfyria "Proti křesťanům" (Kata christianón). Tajně se nechal zasvětit do několika antických mystérií, stal se žákem "mága" Maxima z Efesu a upřímný obdiv pojal např. k pohanskému rétoru Libaniovi. Své pravé přesvědčení však skrýval a od křesťanství oficiálně odpadl až po svém nástupu na trůn.
V roce 355 měl Julian možnost studovat v Athénách, po Gallově smrti z něj však Konstantius činí caesara a dává mu za úkol chránit rozpadající se římskou moc v Galii. Julian zde sídlí na místě dnešní Paříže a úspěšně bojuje především s germánskými Franky a Alamany (http://www.mohawkpalatine.homestead.com/Julian.html). Sotva se mu alespoň nějak podařilo situaci v provincii konsolidovat, Konstantius se ze strany u vojáků oblíbeného mladíka začal obávat nějaké nekalosti a přikázal mu, aby své jednotky poslat na východ. Zde je Konstantius chtěl údajně použít v boji proti Peršanům. Julian se ovšem ne bezdůvodně obával, že bez vojska bude císaři vydán zcela na milost a nemilost. Dobře si pamatoval na osud svého otce a když se mu nepodařilo spor urovnat, odhodlal se k odporu. Galské legie jej provolaly císařem a došlo k občasné válce. Než se však oba protivníci mohli střetnout, Konstantius nečekaně zemřel a Julianovi spadla vláda do klína.
Po triumfálním příjezdu do Konstantinopole vyšla najevo jeho původně tajná konverze. Vliv u dvora získali zastánci starých kultů, jakousi šedou eminencí se stal Maximos. Julian křesťany přímo nepronásledoval, nicméně vydal například edikt, kterým jim zakázal vyučovat ve státních institucích rétoriku, gramatiku a další "klasické" předměty (tvrdil, že kdo má pohanské bohy za démony, nemá co vyučovat Homéra). Snažil se také podlomit ekonomickou moc křesťanů a zbavil proto církev daňových výhod, kterými ji zahrnuli jeho předchůdci. Na mincích (users2.ev1.net/~legionary/mainevent/coins/JulianII.html, academics.smcvt.edu/jtrumbower/Julian%20the%20Apostate.htm) se opět nechával znázorňovat po boku antických bohů, kříž v armádě musel ustoupit starořímské orlici a socha bohyně vítězství se slavnostně vrátila do římského senátu. V rámci své politiky náboženské tolerance došlo také na Židy,kterým chtěl Julian opět povolit vybudovat v Jeruzalémě chrám (masoret.freeyellow.com/history.html, http://www.fordham.edu/halsall/jewish/julian%2Djews.html).
Císař se však paradoxně křesťanům v řadě ohledů velice blížil, pokoušel se vybudovat jednotnou pohanskou církev, vyzýval k péči o chudé (Julian je pokládán za jednoho z tvůrců veřejných nemocnic a hospiců – http://www.hospice.cz/historia.html). Dokonce i nepříliš populární masové oběti býků měly jako jeden z cílů zajistit maso pro ty, kdo by si je jinak nemohly dovolit. Císař spolu s křesťany odsuzoval např. zápasy v cirku i milostnou literaturu (o jakési "konvergenci"křesťanství a novoplatonismu ještě viz dále).
Můžeme spekulovat, kam by vedlo úsilí mladého císaře a zda by se svět ubíral jiným směrem.Julian však nakonec přecenil své síly a osudná se mu stala snaha vyrovnat se Alexandrovi Makedonskému či císaři Trajánovi. Při perském tažení byl 26. června roku 363 zabit nedaleko perské metropole (o okolnostech smrti již bylo diskutováno výše) a veškeré reformátorské úsilí se obrátilo v prach.
Ostatky císaře byly pochovány v Tarsu a později převezeny do Konstantinopole. Julianovi stoupenci po jeho smrti rezignovali. Salustios odmítl nabízený trůn a Libanios pomýšlel na sebevraždu. Maximos z Efesu byl při křesťanské reakci zatčen, mučen a posléze odsouzen k smrti. Julianův učitel údajně prohlásil, že kdo jej nechá popravit, zahyne sám strašnou smrtí. Kletby se nezalekl až císař Valens, který byl v roce 378 spolu se svými legiemi rozsekán Góty v bitvě u Adrianopole (web.genie.it/utenti/i/inanna/livello2-i/adrianopoli-i.htm).Toto střetnutí přitom jasně signalizovalo, že pád římské říše je na dohled.
Náladu"konzervativců" po Julianově smrti dobře ukazuje další citát z Vidalova díla Tentokrát se jedná o slova, která jsou vložena do úst antiochejskému rétoru Libaniovi, když hodnotí stav na konci 4. století: "Porážka je jistá. Jak píšu tyto řádky, lampa s praskáním dohořívá a kruh světla, ve kterém sedím, se zmenšuje. Brzo pokoj pohltí tma.Vždycky jsem se bál, že taková bude i smrt. Co jiného mě však ještě čeká? S Julianem odešlo i světlo a dnes nezbývá než se dát pohltit tmou a doufat v nové slunce a v další den, zrozené ze záhadných hlubin času a lidské touhy po světle."
Nelze samozřejmě jednoznačně říci, že konec Juliánovy vlády v roce 363 znamenal také absolutní konec pohanství – nicméně od této chvíle bylo křesťanství nad starými kulty v jasné převaze. Některé, spíše subjektivně vybrané zlomové okamžiky pokračujícího zápasu můžete najít ve vloženém chronologickém přehledu.
Ještě roku 393 se pokusil v západní části říše obnovit staré kulty Flavius Eugenius, přičemž spoléhal na podporu převážně pohanských germánských kmenů. Kříž v římské armádě musel opět ustoupit orlici, Eugenius byl však posléze poražen císařem Theodosiem (http://www.enemies.com/html/newtestament/MARTYRS_julian_apostate.html) a zabit. Theodosius vystupoval vůči přežívajícímu pohanství velmi nekompromisně, nechal např. zakázat vstup do pohanských chrámů i olympijské hry.
V roce 439 obléhal římský vojevůdce Litorius Visigoty na místě dnešního Toulose.V jeho vojsku sloužili především tehdy ještě pohanští Hunové a aby je povzbudil, Litorius se rozhodl naposledy v dějinách Říma uskutečnit pohanskou oběť. Jeho armáda však byla od Gótů poražena a Litorius zabit (E. A. Thompson: Hunové, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1999).
K novoplatonismu se svým způsobem hlásil ještě jeden z posledních západořímských císařů Anthemios (467-472), ale to již byla skutečná labutí píseň. Jako závěrečnou tečku za antickým starověkem pak lze chápat zavření platónské Akademie v Athénách (http://www.ccel.org/g/gibbon/decline/volume2/chap40.htm#suppressed), které bylo dílem byzantského císaře Justiniána.Jinýma očima
Dosavadní text se snažil prezentovat antickou kulturu a křesťanství jako dva nesmiřitelné světy. Historie samozřejmě není takhle jednoduchá a v římském období se objevily snahy oba proudy jakýmsi způsobem integrovat.
Jeden z prvních křesťanských otců Origenes (později ovšem prohlášený za kacíře, http://www.utm.edu/research/iep/o/origen.htm) dokonce prohlásil, že křesťanství je jakýmsi platonismem pro lid. Slepá víra je dle něj tím nejlepším, co lze obyčejným lidem nabídnout, protože jen naprosté minimum křesťanů je schopno skutečného poznání Boha. Origenes měl dokonce společného učitele se zakladatelem novoplatonismu Plotinem (Plotinus viz members.aol.com/Heraklit1/plotinus.htm, rozsáhle o Plotinově filosofii viz např. http://www.utm.edu/research/iep/p/plotinus.htm a http://www.kheper.auz.com/topics/Neoplatonism/Plotinus.htm), ). A aby paradoxů nebylo málo, právě Plotinův žák Porfyrios (asi 234–305, jms.vse.cz/~xsvot01/k6.htm, http://www.pinn.net/~sunshine/book-sum/porphyry.html, http://www.hutch.demon.co.uk/prom/porph.htm ) vydal již výše zmíněný spis Proti křesťanům (Kata christianón, cosmopolis.com/people/porphyry.html).
Novoplatonismus (podrobně viz např. http://www.utm.edu/research/iep/n/neoplato.htm, česky na profil.muni.cz/01_2001/vojta_predchudci.html) a křesťanství si již kolem roku 400 byly údajně velmi podobné – proto také dle Augustina bylo pro řadu klasicky vychovaných vzdělanců poměrně snadné konvertovat ke křesťanství, zejména k tzv."teologii logu". O složitosti doby svědčí i .fakt, že Augustinus sám byl vychováván v křesťanském duchu, přiklonil se k manicheismu, od této víry odpadl pod vlivem přednášel novoplatónských filozofů, aby posléze udělal finální úkrok směrem ke křesťanství. U řady pozdních děl (např. Boethius – ano, to je ten, jehož knihu Filosofie utěšitelka si tak obnovil Ignácius v Toolově geniálním Spolčení hlupců :-)) nelze prakticky odlišit, zda byly napsány křesťany či novoplatoniky. Novoplatonismus se postupně stával náboženstvím, theurgií, věštěním (poslední významnější novoplatónský filozof Proklos už místo klasických spisů vyzdvihoval sbírku chaldejských zaklínadel), naopak křesťanství přebírá do svého arzenálu ve stále větší míře také racionální argumentaci. Homér byl vykládán stejně metaforicky, jako někteří křesťané vykládali Bibli. Dnes můžeme slyšet dokonce obvinění ze strany ortodoxních křesťanů, že to, co se nám předkládá jako křesťanství, je ve skutečnosti novoplatónská filozofie (kamjit.pes.cz/trojice/historie.htm).
Křesťanství bývá často vytýkáno cosi jako "znehodnocení světa", tedy upření zájmu člověka spíše směrem k posmrtnému životu. K tomu samému však popravdě inklinovala gnose i novoplatonismus. V pojetí pozdní antiky, které pak ovládalo lidské myšlení po celý středověk, se Země samozřejmě nalézala ve středu kosmu. Stojí však za pozornost si uvědomit, jak byl v pozdní antice takový geocentrismus chápán: Do místa uprostřed spadá hrubá a těžká hmota, tedy vše, co je nejméně duchovní. Despekt k vnějšímu světu tedy provázel celou pozdní antiku a samozřejmě nebyl bez vztahu ("kladná" zpětná vazba :-() k tehdejšímu prostředí, kdy barbarské kmeny narušovaly hranice zdánlivě věčného impéria, probíhala vleklá ekonomická krize a slovo svoboda byl čím dál více nutné odkazovat mimo tento svět.
Nakonec se ovšem křesťané neodhodlali zavrhnout pohanství úplně celé, protože by to mj. znamenalo zřeknout se třeba i antické poezie. A tak ještě v Kosmově kronice najdete s větší frekvencí jména řeckých hrdinů než křesťanských světců. Dokonce se to prý poněkud negativně projevilo i na dalších evropských pohanských kulturách, které již křesťané nijak nepotřebovali pro jejich "poetický" efekt. Nad Perunem či Thórem tak nezvítězil Kristus, ale spíše Homér či Zeus (Naďa Profantová, Martin Profant: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů., Libri, Praha, 2000).
Oba proudy, křesťanský a pohanský, nebyly také zdaleka jednotné. Tak na straně pohanů existovalo značné napětí mezi, zhruba řečeno, filosofy (kteří např. označovali Julianova učitele Maxima z Efesu za "teatrálního divotvůrce") a mágy. Křesťané byli zase rozpadlí na řadu směrů, mezi nimiž nebylo dlouho jasné, co je pravověrné a co heretické (hlavní herezí byli Ariáni, popírající, že Ježíš je totožný s Bohem otcem. V zásadě se jednalo o poněkud kocourkovský "spor o písmeno" – šlo o to, zda je Kristus Bohu otci podobný – řecky homoiúsios – nebo stejný – řecky homoios).V římské říši navíc dlouho vesele bujela celá řada dalších původních východních kultů, mithraismus, manicheimus. Zcela speciální postavení měla gnóse (Gnostic Friend Network např. http://www.enemies.com/html/about/index.html, texty v češtině na http://www.central.cz/kpufo/oblasti/fil/sofia.htm).
Spor pohanství versus křesťanství byl navíc pouze jednou ze stránek zániku antického světa. Ještě v době, kdy vládli císařové vydávající protikřesťanské editky, už začal zhoubný proces rozkladu "otevřené společnosti". Pozdní římské císařství je označováno jako dominát a toto slovo celkem přesně vyjadřuje charakter doby. Císařská nařízení zakazovala "svobodným" římským občanům vykonávat jiné povolání než profesi svých rodičů, lidé se nesměli stěhovat z rodného města. Stále více činností přecházelo ze soukromé sféry do státního monopolu, mizely soukromé dílny a zemědělství zachvátila vleklá krize. Daňová politika velmi demotivující, politika centrálně pevných cen za některé komodity nahrávala ve skutečnosti spekulantům. Lze předpokládat, že panovníci si nakonec vybrali křesťanství ani ne tak pro nějaké vnitřní zanícení, ale spíše jim imponovala monolitická církevní hierarchie. Konec konců, i sám Julián Apostata se při svém pokusu o obnovu pohanství inspiroval právě tady a hodlal pohanské kulty také centralizovat.
Jednou příčin úpadku Říma byla také nepřiměřená okázalost dvora. Roku 399 přednesl novoplatónský filozof Sinésios z Kyrény (o 12 let později se stal biskupem, ač ještě sám nebyl v té době pokřtěný) kritiku dvorské okázalosti jako hlavního společenského zlořádu. Julianova snaha o omezení pompy byla pro jeho oblibu mezi římským lidem zřejmě mnohem důležitější než vlastní náboženské reformy.
Další informace
Pokud budete pátrat na internetu po dalších informacích o Julianu Apostatovi, můžete samozřejmě využít řady encyklopedií (abychom dali prostor také druhé straně – životopis z katolické encyklopedie je na http://www.newadvent.org/cathen/08558b.htm). Nápadné však je, jak jednotlivé encyklopedie ze sebe nezastřeně opisují – porovnejte si např. texty na http://www.encyclopedia.com/articlesnew/06764.html, http://www.bartleby.com/65/ju/JulianAp.html, http://www.infoplease.com/ce6/people/A0826738.html, http://www.slider.com/enc/28000/Julian_the_Apostate.htm. Některé informace o Julianu Apostatovi obsahuje stránka myron.sjsu.edu/romeweb/EMPCONT/e210.htm,můžete zkusit site o římských císařích (http://www.wegm.com/coins/byzantine/julian.htm), přehled byzantských vládců je na http://www.rom.on.ca/galleries/byzantine/byztimeline.html. Ze stránky ancienthistory.about.com/homework/ancienthistory/library/weekly/aa102699.htm vede dokonce odkaz na diskusní fórum o Julianovi. Rozsáhlejší životopis je na trentu.ca/http://www/cl/ahb/ahb7/ahb%2D7%2D2f.html, některé vybrané otázky spíše okrajového významu se řeší na acweb.colum.edu/departments/english/eng2/woolf/jacob/julian.html. Pokud preferujete informace v mateřském jazyce, zkuste http://www.gml.cz/stud/antika/apostata.htm nebo jms.vse.cz/~xsvot01/vr.htm.
A ještě rada pro boj s nedokonalostmi současných internetových vyhledávačů: V angličtině se císařovo jméno píše jako "apostate", tedy lze doporučit zadávat např. řetězec "Julian The Apostate". Pro další browsení doporučuji obecně věnovat velkou pozornost anglickým ekvivalentům českých, latinských a řeckých slov (apostata-apostate, porfyrios-porfyrius-porphyrius-porphyros…).Je v tom trochu zmatek, ale aby se člověk dostal alespoň někam, musí nejprve existenci tohoto zmatku přijmout :-).
Chronologie: Nástup křesťanství v datech
313 Císař Konstantin vydává tzv.Milánský edikt. Křesťanství se v krátké době stává z pronásledovaného vládnoucím náboženstvím
318 Je zakázáno přinášet oběti a konat pohanské obřady v soukromých domech
324 Začíná budování Konstantinopole, která je stavěna již jako "křesťanské" město
332 Narozen Julian Apostata
337 Konstantin se dává na smrtelné posteli pokřtít
351 Julian zasvěcen do mithraistických mystérií
355 Julian pobývá v Athénách, údajně je zde zasvěcen do eleusinských mystérií
355 Julian je jmenován spoluvládcem (caesarem) v západní části římské říše a pověřen správou Galie
357 Socha bohyně vítězství poprvé odstraněna z římského Senátu
360 Císař Konstantius chce Julianovi odvelet vojsko do války s Persií. Julian se snaží předejít konfliktu, ale nakonec dochází k občanské válce
361 Smrt Kontantia
361-363 Julian Apostata císařem
361 Julian Apostata se po svém příchodu do Konstantinopole nechává portrétovat obklopen antickými bohy a veřejně se zříká křesťanství
362 Julian opouští Konstantinopol, začíná tažení proti Persii
363 Smrt Juliana Apostaty v bitvě s Peršany, nastupuje "křesťanská reakce"
368 V Římě začínají první procesy proti "čarodejnictví"
371 Poprava Julianova učitele Maxima z Efesu na příkaz císaře Valense
378 Bitva u Adrianopole, smrt císaře Valense
381 Zákaz pohanských (i ariánských) bohoslužeb
382 Ze Senátu je opět odstraněna socha bohyně Vítězství
391 Zákaz provádění veškerých pohanských obřadů,.je rovněž zakázán vstup do pohanských chrámů. Křesťané ničí Sarapidův chrám v egyptské Alexandrii.
392 Flavius Eugenius se s podporou Germánů ještě jednou pokouší obnovit pohanství, je však poražen Theodosiem a zabit
393 Konají se poslední olympijské hry, o rok později je císař Theodosius nechá zakázat
397 Římský vojevůdce Stilicho dává spálit tzv. Sibylské knihy, jeden z posvátných římských spisů
439 Římský vojevůdce Litorius s ohledem na "barbarské" žoldnéře naposledy v dějinách Říma vykoná oficiální pohanskou oběť
448 Je přijat zákon, který římským úřadům nařizuje pálit kopie Porfyriova spisu "Proti křesťanům" (Kata christianón)
526 Byzantský císař Justinianos dává v Athénách definitivně zavřít platónskou Akademii
Zkrácená verze tohoto článku vyšla v časopisu Internet. Děkujeme redakci za povolení publikovat tento materiál také na serveru Scienceworld.
