pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Dalo by se dokonce říct, že po tomto datu došlo v Itálii v porovnání s předešlým obdobím ke vzestupu a určité konzervaci antické civilizace. Skutečná radikální proměna nastala až později.
Od počátku 5. století křižovala Itálií nepřátelská vojska. Řím dobyli Vizigóti, jen tak tak unikl Hunům, posléze ho zpustošili Vandalové. Naopak poté, co Ostrogóti zvítězili nad Odoakerem (ale z části už předtím; už za Odoakera začala rozsáhlá obnova veřejných budov atd.), se situace v Itálii znormalizovala. Ostrogótský stát nadále využíval římskou administrativu. Došlo k rozsáhlé výstavbě nebo obnově akvaduktů, lázní i městských hradeb. Dokonce byly obnoveny i bezplatné dodávky obilí římské chudině a financování her v římském cirku („chléb a hry“).
Určité události, jako byla např. poprava Boethia, nepředstavovaly nějaký doklad „úpadku civilizace“ ani zvůle germánských vládců, ale šlo spíše o výsledek intrik a sporů uvnitř římské aristokratické elity. Likvidace Odoakera (zradou) Ostrogóty nebyla také provázena žádným dalším drancováním Ravenny, tehdejšího sídelního města. Římská aristokracie vnímala vládu jako cosi, co navazuje na oslavovanou římskou minulost. Ostrogótská říše se do tohoto obrazu cíleně stylizovala, byla podstatně méně „barbarským“ státem než francký útvar, který souběžně vznikal v Galii.
Skutečný soumrak nastal v Itálii ale poté, co byzantský císař Justinián zahájil válku proti státu Ostrogótů. Tento střet trval značně dlouho a pro Itálii znamenal obrovskou zátěž, protože vítězila tu jedna, tu druhá strana. Byzanc nakonec nebyla dost silná, aby v Itálii prosadila svoji autoritu. Během bojů vpadly do Itálie další germánské kmeny ze Zaalpí (Langobardi). Osudné se ukázalo zejména to, že Justinián (zřejmě i v důsledku intrik svého vojevůdce Belisara) v roce 540 odmítl nabídku míru, dle které by Ostrogótům zůstala oblast Pádu a fungovali by tedy jako jakýsi nárazníkový stát. To, co Byzanc získala během bojů s Ostrogóty v severní Itálii, ztratila ve prospěch Langobardů za pár let.
Tam, kde se byzantská vláda udržela, došlo navíc ke zvýšení daní, aby se zaplatily náklady na válku. Tím v důsledku nespokojenosti byzantská autorita ještě klesla, a i země ještě pod centrální vládou se propadla do hospodářského úpadku. Došlo k rozbití infrastruktury. Teprve během války zmizela také politická elita (poněkud nadneseně řečeno) západořímské říše. Když Ostrogóti obléhali Řím, byzantský vojevůdce Belisar odsud řadu senátorů vyhnal. Posléze Ostrogóti všechny senátory ve své moci prostě pobili a o něco později udělali totéž s jejich dětmi, které drželi jako rukojmí.
Na konci války tak z Itálie v podstatě zmizela úřednická a vzdělanecká vrstva. Mizí tradiční římské rodiny odvozující svůj původ daleko do pohanské doby, de facto zaniká rovněž „vila“ jako hospodářská jednotka. Takže – v jistém ohledu lze říci, že skutečny konec Západořímské říše v Itálii způsobila válka vyvolaná jejím východním příbuzným, svými účinky mnohem ničivější než politická moc barbarských vládců… Tolik alespoň níže uvedené dílo.
Zdroj: Roger Collins: Evropa raného středověku 300-1000, Vyšehrad, Praha 2005
Viz také:
Úvahy nad pádem Říma trochu jinak
Soumrak antického světa
Poznámka: Sehrál v byzantském uvažování roli fakt, že Ostrogóti byli Ariáni?
