Baskičtina je zcela jedinečný a podivuhodný jazyk, kterým dnes mluví asi 3 milióny Basků žijících na západě Pyrenejí mezi Francií a Španělskem. Nemá prakticky vůbec nic společného s ostatními evropskými jazyky.
Baskičtina je na rozdíl od ostatních jazyků v Evropě ergativní (používá zvláštní pád – ergativ – pro podmět transitivních sloves) a je výrazně SOV (tedy řadí slova ve větě v pořadí: podmět (subject), předmět (object), přísudek (verb)), na rozdíl od ostatních evropských tzv. SVO jazyků.
O původu baskičtiny bylo vyslovena celá řada domněnek, od teorie, že to je jazyk pravěkých "kromaňonců", až po mimozemský původ Basků. Seriózní lingvistické analýzy zejména ruských lingvistů v 60. letech přinesly zajímavé závěry. Izolované baskičtině je vzdáleně podobný jiný izolovaný jazyk – burušaski. Jazykem burušaski mluví dnes několik tisíc lidí národa Hunzakut žijícího v pohoří Karakoram v severním Pákistánu. Podobnosti mezi burušaski a baskičtinou jsou co se týče slovní zásoby jen velmi vzdálené, oba jazyky nicméně mají naopak velmi podobnou gramatiku. Pokud budeme předpokládat, že oba jazyky mají společný původ, kdy došlo k jejich oddělilení?
Vzhledem ke znalostem o pravěkých migracích se podle mého názoru nabízejí dvě možná řešení. Burušaski a baskičtina mohou být potomky jazyka, jimž mluvili první zemědělci, kteří se šířili zhruba před 10 000 lety z Blízkého východu na západ i na východ. Zdánlivě pravděpodobnější hypotéza pak tvrdí, že baskičtina a burušaski jsou potomkem jazyka, kterým mluvili pravěcí lovci před skoro 20-30 000 lety.
Podle uznávaného amerického lingvisty Josepha Greenberga patří baskičtina a burušaski do společné jazykové nadrodiny s jazyky čínsko-tibetskými, severokavkazskými, ketsko-jenisejskými a severoamerickou skupinou Na-Dene. Kořeny této nadrodiny se kladou kamsi do střední Asie nebo Sibiře do doby před asi 20 000 lety. Přitom právě baskičtina se ode všech liší nejvíce. To by tedy svědčilo spíše pro druhou hypotézu.
K původu baskičtiny snad může něco říct i archeologie. Na území Španělska a Portugalska se vyskytují náhrobní nápisy datované do 8. až 2. století před Kristem. Jsou psány různými derivacemi řecké nebo fénické abecedy, a proto je lze snadno přečíst. Většina textů je psána jazykem, který je velmi podobný baskičtině (je označován jako iberština). Pouze na jihu Španělska v povodí řeky Guadalquivir se jedná o jazyk, kterému nerozumíme, a v povodí řek Tajo a Ebro jsou nápisy v keltštině a v jiném, keltštině podobném indoevropském jazyce. Nápisy v ligurštině, která je podobná iberštině, se pak nacházejí na jižním pobřeží Francie až po sever Itálie. Keltský jazyky se na Iberský poloostrov dostala zřejmě během expanze Keltů během 3. století před Kristem.
Na základě archeologie můžeme postupovat dále proti času a spekulovat nad tím, která kultura mohla iberský jazyk do Španělska přinést. Před Kelty zasáhla vnitrozemí Iberského poloostrova vlna kultury popelnicových polí, přicházející na konci 2. tisíciletí před Kristem z jižní Francie. Ta ovšem dosáhla pouze severu Španělska a zřejmě souvisí s výše zmíněným indoevropským jazykem podobným keltštině.
Předchozí významnou migrací je invaze kultury zvoncových pohárů na konci 3. tisíciletí před Kristem. Ta představuje opravdový zlom v dějinách Španělska, ale i celé západní Evropy. Není pochyb o tom, že její nositelé zcela změnili kulturní a společenský (a zcela jistě i jazykový) obraz zemí, do kterých přišli. Tato kultura na začátku 2. tisíciletí jasně dominovala prakticky celé západní Evropě. Její nositelé by mohli být pravděpodobnými mluvčími jazyka, z kterého se v průběhu následujícího tisíciletí vytvořila iberština a ligurština.
Původ této kultury je podle posledních výzkumů a radiokarbonového datování kladen do dolního Porýní. A to je právě oblast, která zůstala dost daleko od šíření kultury východoevropských zemědělců, a mohla si zachovat svůj prastarý jazyk z doby ledové stejně jako izolované kmeny v horách severního Pákistánu.
Samozřejmě – to vše je velice spekulativní.
Na závěr ještě zajímavost ohledně angličtiny. Kultura zvoncových pohárů se velmi intenzivně prosadila i na Britských ostrovech. Byla sice v následujících staletích smazána indoevropskými Kelty, Římany, Germány a Normany, nicméně v anglickém jazyce zůstaly jisté neindoevropské stopy. Je to pozůstatek ergativu: koncovka –ee (např. employee) (Baskičtina používá v ergativu koncovku –e), dále je to pomocné sloveso „do“, které zastupuje významové sloveso při gramatických operacích. Baskičtina pracuje podobně s pomocným slovesem „du“. V základním slovníku angličtiny je také několik slov neindoevropského nebo nejasného původu, u několika z nich by šla najít paralela s baskičtinou: black (černý; baskicky Beltz), kill (zabít; zemřít je baskicky hil), snake (had; bask. suge).
Zajímavé související odkazy:
http://www.mujweb.cz/kultura/basque/
http://www.ehu.es
www.few.vu.nl/~dick/Summaries/Languages/Burushaski.pdf
www.ling.lu.se/persons/Arthur/caucprojreport.pdf
http://www.comp-archaeology.org/Bellbeaker.htm
http://www.webpersonal.net/jrr/index.htm
