Před expanzí kolonialismu koncem 19. století se v afrických společnostech nepoužívaly dopravní prostředky na kolech ani pluh a jen málokterá měla písmo. Etiopie ho měla, jak jsme si řekli. A měli ho i Somálci, ale na rozdíl od Etiopanů ho nepoužívali.
O podobných případech v dějinách Afriky jsme již mluvili. Africké společnosti možná kola a pluhy ne – používaly, ale zcela určitě o nich věděly. V případě konžského království to bylo v podstatě způsobeno tím, že ekonomické instituce nevytvářely žádné stimuly, aby lidé tyto technologie převzali. Mohl se stejný problém objevit také s přijetím písma?
Jisté vysvětlení nám může poskytnout království Taqali (Tegali), které se nacházelo severozápadně od Somálska, v pohoří Núba v jižním Súdánu. Založila je koncem 18. století skupina bojovníků vedených mužem jménem Isma’il a udrželo si nezávislost až do roku 1884, kdy bylo začleněno do britského impéria.
Jeho králové a lid měli přístup k arabskému písmu, ale nepoužívali je – až na jednu výjimku: králové používali arabštinu ke komunikaci s jinými zeměmi a k diplomatické korespondenci.
O začátcích písma v Mezopotámii se tradičně uvádí, že písmo si státy vyvinuly k zaznamenávání zpráv, kontrole obyvatelstva a výběru daní. Stát Taqali nic z toho nezajímalo?
Těmito otázkami se zabývala historička Janet Ewaldová, když se v 70. letech pokoušela rekonstruovat dějiny státu Taqali. Zjistila, že obyvatelé odmítali používat písmo z obavy, že by bylo použito ke kontrole takových zdrojů, jako je hodnotná půda, a státu by to umožnilo nárokovat si jejich vlastnictví. Báli se také, že by to vedlo k systematičtějšímu výběru daní.
Stát, který vytvořila dynastie, jejímž zakladatelem byl Isma’il, nebyl silný. I když o to usiloval, nedokázal prosadit svou vůli proti odporu občanů. Ale ve hře byly ještě další, méně výrazné faktory. Politické centralizaci bránily například různé elity, které při jednání s občany dávaly přednost ústní formě před písemnou, protože tak jim velela opatrnost.
Psané zákony a příkazy nebylo možné vzít zpět nebo popřít a bylo těžší je měnit; stanovovaly meze, které by vládnoucí elity mohly chtít měnit. A tak ani ovládaní, ani taqalští vládci neviděli v zavedení písma žádnou výhodu. Ovládaní se obávali toho, k čemu by vládci písmo mohli použít, a vládci považovali absenci písma
za podporu moci, kterou nedrželi v rukou příliš pevně.
To, co bránilo zavedení písma, byla taqalská politika. Somálci sice měli v porovnání s královstvím Taqali
ještě méně jasně definované elity, je však dosti pravděpodobné, že používání písma a přebírání dalších základních technologií bránily stejné síly.
Tento text je úryvkem z knihy:
Daron Acemoglu, James A. Robinson: Proč státy selhávají – Kořeny moci, prosperity a chudoby
Argo a Dokořán 2015
O knize na stránkách vydavatele
Poznámky PH:
Obecně, zajímavá je v této souvislosti třeba otázka existence písma v předkolumbovském Peru (v této souvislosti říše Inků jako asi jeden z nejcentralizovanějších státních útvarů vůbec). Co Teotihuacan, Polynésie?
Nakolik písmo může plnit spíše kultovní než hospodářskou funkci (Vikingové, Irsko?)?
Temná staletí v Řecku.
Anglosaské zvykové právo vs. psané zákony (jejich role v antice apod.).
Kdy se objevilo písmo ve starověké Indii? (míněno klasické, ne protoindické znaky.)
Naopak písmo jako strategická výhoda, včetně utajování této technologie (někdy se přičítá Féničanům a snad i Řekům v době přijetí písma).
