Problém je ovšem v tom, zda se skutečně jednalo o obnovu bojové techniky řecko-makedonského období nebo pouze o název. Zdá se, že blíže pravdě je druhá možnost a tyto „falangy“ se blížily standardním kohortám. Vojáci byli vybaveni podobně jako legionáři, tedy klasickými oválnými štíty a středně dlouhými meči. Neměli k dispozici velké štíty, jejichž spojením falanga vytvářela hradbu, kde z mezer vyčuhovala kopí. Byť ve výzbroji je také zmiňováno kopí, šlo podle všeho spíše o vrhací oštěp (pilum), což byla opět zbraň ze standardní výbavy legionářů.
Název falanga měl tedy spíše propagandistický význam, měl upomínat na Alexandra Makedonského, jehož úspěchy v boji na východě by římští císaři rádi napodobili. Obecně šlo prostě o označení vojáků z pravidelných jednotek na východních hranicích. Kromě Caracally je stavěl např. také císař Alexander Severus.
To ale na druhé straně neznamená, že by ve 3. a 4. století nedocházelo ve výzbroji a taktice legií k určitým změnám. Proti perským obrněným jezdcům a velbloudům např. jako zbraň přibyl „ježek“, železné bodce, které legionáři házeli na zem či zahrabávali do písku před (předstíraným) ústupem. Namísto dřívějších krátkých mečů se zhruba od 2. století začaly prosazovat meče středně dlouhé (gladius) – teorie, že nové meče se používaly spíše k sekání než bodání, však zřejmě pravdě neodpovídá. Od Severovy vlády začali běžné vojáci nosit meč nalevo – dříve tak činili pouze důstojníci. Změn doznávaly štíty i pilum, ovšem starší názor, že pilum přestalo ve 3. stol. být významnou zbraní, zřejmě neplatí. Součástí výzbroje zůstala dýka (pugio).
Zdroj: Ross Cowan: Římští legionáři od Marka Aurelia po Diokleciana
O válkách mezi Římem a Novoperskou říší viz např. články Proč přišli Římané o převahu na východních bojištích a Sasánovci použili proti Římanům chemické zbraně.
