Jednou ráno najde Ralf všechny ovce mrtvé, zjevně otrávené. Okamžitě obviní Adama. I kdyby Adam mohl mít důvod k usmrcení Ralfova stáda – méně vlny od Ralfa by znamenalo vyšší cenu pro Adama –, existují i jiné možnosti.
Možná ovce otrávil třetí rival. Možná si je Ralf otrávil sám, aby dostal Adama do vězení.
Důkazy jsou sesbírány a předloženy soudnímu dvoru. Nejsou však přesvědčivé. Ralf tvrdí, že večer před incidentem viděl Adama plížit se poblíž jeho stáda, vzhledem k rozhořčení nařčeného však soudce napadne, že Ralf možná lže. Představte si, že jste soudce. Jak rozhodnete, jestli je Adam vinný, nebo ne? A teď si ještě představte, že by takových Adamů stálo před soudem padesát. Důkazy v každém případě nestačí na usvědčení, ale vy zároveň nechcete osvobodit zločince.
Jak odstraníte provinilý plevel od nevinných? Tak, že zahradu necháte, aby se vyplela sama.
Soudce dá každému Adamovi na výběr. Buď se přizná, nebo se podrobí zkoušce a svěří svůj osud do Božích rukou.
Z moderního pohledu je těžké představit si zkoušku jako efektivní způsob odhalení viníka, ale co když tomu tak bylo?
Podívejme se na fakta. Ekonom Peter Leeson, který se zabýval tématy, jako jsou staré cikánské zákony nebo ekonomika pirátství, už to udělal. Jedny církevní záznamy z Maďarska ve 13. století obsahují 308 případů, které došly až k Božímu soudu. Sto jich bylo zastaveno před získáním finálního výsledku, což znamená, že ve 208 případech byl obžalovaný předveden do kostela, vystoupal k oltáři a za přihlížení ostatních farníků byl přinucen uchopit do červena rozpálenou železnou tyč.
Kolik z těchto 208 lidí se podle vás těžce popálilo? Všichni? Nezapomeňte, že železo je rozpálené do ruda.
Možná 207 nebo 206?
Ve skutečnosti jich bylo 78. To znamená, že zbývajících 130 – téměř dvě třetiny obžalovaných, kteří podstoupili zkoušku – z toho vyšlo bez zranění a bylo osvobozeno.
Pokud těch 130 zázraků nebyly ve skutečnosti zázraky, jak by se daly vysvětlit?
Peter Leeson se domnívá, že zná odpověď: „Boží divadýlko“.
Kněz nějak zařídil, aby zkouška vypadala legitimně, ale obžalovaný z ní vyšel nepoškozený. Nebylo to zřejmě až tak těžké, protože kněz měl nad celou situací absolutní kontrolu. Možná vyměnil rozpálené železo za chladnější nebo, u zkoušky vařící vodou, nalil do kotle vědro studené vody, než se do kostela nahrnuli přihlížející.
Proč by to dělal? Jednalo se snad o projev lidského milosrdenství? Nechal se od obžalovaných uplatit?
Leeson má jiné vysvětlení. Vraťme se k těm padesáti Adamům, u nichž se soud není s to rozhodnout. Předpokládejme, že někteří jsou vinní a někteří nevinní. Jak už jsme zmínili, pachatel a nevinný často reagují na stejný podnět odlišně. Co si v tomto případě pomyslí vinný Adam a co ten nevinný?
Vinný Adam si nejspíš pomyslí něco jako: Bůh ví, že jsem to udělal. Když budu muset projít zkouškou, popálím se. Nejenže mě pak vsadí do vězení nebo dostanu pokutu, ale navíc strávím zbytek života v bolestech. Možná bych se měl raději přiznat a zkoušce se vyhnout.
A co si pomyslí ten nevinný Adam? Bůh ví, že jsem nevinný. Podstoupím zkoušku, protože Bůh nedovolí, aby mi žár ublížil.
Víra, že Bůh při zkoušce zasáhne, tak podle Leesona „vytvořila rozdělující rovnováhu, při níž pouze nevinní obžalovaní byli ochotni podrobit se zkoušce“. Tím se vysvětluje, proč bylo 100 zkoušek z 308 zrušeno – obžalovaný se zřejmě dohodl se žalobcem, protože byl vinen a usoudil, že bude lepší přijmout trest a nenechat se ještě navíc popálit.
A co náš pastevec Adam? Řekněme, že v tomto případě neotrávil Ralfovy ovce a Ralf to na něj navlékl. Jaký bude Adamův osud? Ve chvíli, kdy bude stát v kostele před bublajícím kotlem a modlit se o milost, bude už knězi zřejmě jasné, že nic neprovedl. Podle toho pak zkoušku zfalšuje a udělá z ní jen divadlo.
Nezapomeňme ovšem, že 78 obžalovaných se při zkoušce popálilo a bylo pak pokutováno či zavřeno do vězení.
Proč tomu tak bylo?
Domníváme se, že (1) kněz buď věřil, že obžalovaný je vinen, nebo (2) kněz musel udržet alespoň dojem, že zkouška funguje, jinak by ji lidé přestali považovat za hrozbu. Popálení tak byli vlastně obětováni.
Měli bychom také podotknout, že hrozba by nefungovala ani v případě, kdyby obžalovaní nevěřili ve všemocného a vševědoucího Boha, který trestá provinilce a odpouští nevinným. Podle historických záznamů však většina tehdejších lidí ve spravedlivého a všemohoucího Boha skutečně věřila.
A to nás přivádí k nejbizarnějšímu obratu v této podivné historce. Jestliže středověcí kněží skutečně manipulovali výsledky zkoušek, pak byli vlastně jediní, kdo věděl, že všemohoucí Bůh neexistuje.
Tento text je úryvkem z knihy
Steven D. Levitt – Stephen J. Dubner: Mysli jako freak
Paseka 2014
O knize na stránkách vydavatele
