Dnes naposledy se na Science Worldu podíváme na Kristelerovu knihu „Osm filosofů italské renesance“…
Namísto nějakého uceleného výkladu jednoho tématu několik zajímavostí, které poněkud mění naše obvyklé hodnocení renesančního myšlení.
Renesanční zájem o Platóna nebyl příliš zaměřen na jeho pokusy o matematický popis reality. V období renesance se sice matematika rychle rozvíjela (Cardano), humanisté se jí ovšem nezabývali. Renesanční filosofie se naopak oddělila od studia logiky a zčásti i od „přírodní filozofie“.
Úsilí o jednotný matematický popis světa bránilo aristotelské přesvědčení o základním rozdílu mezi pozemskými a nebeskými jevy („nadlunární sféra“). Ani Bruno, který toto rozdělení popřel, matematiku nepoužíval (mimochodem Bruno byl de facto upálen za názory, které v předešlé době byly sice heterodoxní, ale nijak pronásledované – mohl je klidně zastávat Mikuláš Kusánský, jenž byl přitom kardinálem). Z tohoto hlediska má o vznik novověké vědy hlavní zásluhu Galileo, který se podle vlastních slov nechal inspirovat právě vizí Platónova dialogu Timaios.
Renesance samozřejmě otevřela přístup přímo ke starořeckému myšlení bez nutnosti zprostředkování arabskými autory (jakkoliv i většina humanistů uměla řecky jen špatně). Zajímavé v téhle souvislosti je, proč zde tak ústřední roli hrála Itálie. Samozřejmě – šlo o oblast ekonomicky vyspělou, městské republiky se zdají být i vhodným politickým systémem pro svobodné přemýšlení. Důležité ale bylo, že na Sicílii a v jižní Itálii se údajně ještě v téhle době řecky mluvilo (takové tvrzení zní docela překvapivě, byť řada oblastí v Itálii a na Sicílii byla ve středověku součástí byzantské říše).
Zapomínat rozhodně nelze ani na vliv Byzance. Právě kontakt s Byzancí (plus i vlna emigrace poté, co Konstantinopol padla do tureckých rukou) otevřel znovu přístup k řeckému myšlení a původním antickým rukopisům. Dějiny středověké filozofie obvykle redukujeme na západní Evropu a Byzanc pomíjíme, pro vznik renesance ale měla význam klíčový (Kristeler mluví přímo o „dědictví byzantského středověku“).
Obdiv ke scholastice někdy vede k názoru, jako by na ni renesanční myšlení nějak navazovalo (představa Tomáše Akvinského jako nějakého humanisty 13. století apod.). To ovšem pravdě příliš neodpovídá. Renesanční učenci se vůči scholastice naopak dost ostře vymezovali, jejich zdrojem rozhodně nebyla tehdejší filozofie či teologie. Měli nedůvěru k předcházejícím „velkým systémům“ a práce většiny z nich nemají syntetický charakter. Neexistuje nějaký jednotný „renesanční světový názor“ podobný scholastickému, každý z humanistů si myslel něco trochu jiného a často najdeme rozpory i přímo v rámci jednoho autora – určitý jednou zveřejněný názor mu nebrání v dalším díle přijmout postoj opačný. Kristeler prostě tvrdí, že pokud máme mluvit o vlivu středověkého myšlení na renesanční učence, měli bychom se obrátit spíše do Byzance.
Renesanční učenci ovšem převzali středověkou tradici dopisů a řečí, inspirací pro jejich projev se stalo starověké latinské básnictví a středověká rétorika a gramatika, provozovaná ovšem vesměs mimo obor Sedmi svobodných umění (například na světských univerzitách právnického typu apod.). Jedním z prvních renesančních počinů byl nový překlad Homéra do latiny.
A mimochodem – centrem „knižního průmyslu“ byl již v období renesance Frankfurt.
Zdroj: P. O. Kristeler: Osm filosofů italské renesance, Vyšehrad, Praha 2007
