Sami Francouzi raději nemoc označovali za španělskou, Turci rovnou to zobecnili jako křesťanskou.
Zrodily se samozřejmě ihned spekulace o tom, že choroba je Božím trestem, jiní její objevení přikládali špatnému vzduchu či nepříznivým astrologickým jevům. Syfilis se v tehdejším prostředí rychle stala ještě obávanější než lepra.
Již v roce 1526 přišel španělský lékař Valdés s teorií, že zdrojem choroby mohl být Nový svět. Americký původ syfilidy se mnohdy bere jako fakt, nicméně to tak být nemusí. Důkazy nemáme, když byla Amerika Kolumbem objevena v roce 1492, přece jen se zdá být dost rychlé, aby už v roce 1494, tedy za pouhé dva roky, zkosila francouzskou armádu v Itálii. Je možné, že choroba v Evropě latentně existovala již dříve, krátce předtím však došlo k mutaci, jež vytvořila mnohem nebezpečnější kmen, který se navíc dokázal rychle šířit.
Před zavedením arzénové léčby (Salvarsan) na počátku 20. století byla proti této nemoci hlavním prostředkem rtuť. Ta ovšem člověka postupně otravovala, nadto pouze zmírňovala příznaky a nemohla vést k úplnému vyléčení. Používal se i odvar z guajakového dřeva přivezeného z Haiti (pokud ho tam jako léku již používali i místní Indiáni a Španělé tento postup od nich převzali, svědčilo by to ve prospěch amerického původu choroby; i to je však nejisté) nebo jiné rostlinné preparáty, ty však vedly k ještě horším výsledkům než rtuť.
Mimochodem, rtuťová léčba syfilidy vedla ke vzniku půvabného astrologicko-alchymistického rčení „Noc s Venuší vede k životu s Merkurem“.
Zdroj: Philip Ball: Ďáblův doktor – Paracelsus a svět renesanční magie a vědy, Academia 2009
Mimochodem, Paracelsus sám byl zastáncem rtuťové léčby, snažil se však o pečlivé dávkování než jeho současníci. Podle jedné z teorií se Tycho Brahe mohl sám otrávit rtutí právě při boji s touto nemocí (Tycho de Brahe byl otráven – vrahem byl Kepler?). Viz také text Smysl horečky: Na syfilis malárií
Paracelsus na Wikipedia.cz
