Skoro všude na světě je dnes hůř než v Čechách a v Čechách bylo od konce poslední doby ledové skoro vždy hůř, než je dnes. Přesto žije naše obyvatelstvo v mírném, leč stálém pocitu ohrožení, plně srovnatelném s náladou obyvatel výrazně dobrodružnější Papuy-Nové Guineje.
Psychologie Čechů i Novoguinejců byla formována desítkami tisíc let poměrně riskantního života v kmenových společnostech, kdy se přílišná relaxace obvykle nevyplácela. Češi sice opustili tento životní styl o něco dříve než Novoguinejci, z hlediska vývoje lidské mysli k tomu ale v obou případech došlo velmi nedávno. Možná proto jsme psychologicky zcela nepřipraveni na dnešní klidnou situaci, kdy uběhlo už mnoho let od doby, co naposledy uškrtili naši sousedku a probodli souseda.
Nesoulad mezi psychologickým vyladěním pro pocit ohrožení a nedostatkem násilí v našem bezprostředním okolí se snažíme řešit tím, že se zajímáme o násilné události ve stále se rozšiřujícím společenském a zeměpisném okruhu. Naši sousedku proti všemu očekávání neuškrtili, podíváme se tedy alespoň v televizi na uškrcenou sousedku někoho jiného a hned cítíme, že je na světě vše tak, jak má být. Násilí v médiích uspokojuje důležitou společenskou poptávku.
Představa, že obrazy násilí v hromadných sdělovacích prostředcích inspirují násilí skutečné, je pozoruhodně rozšířená na to, jak málo odpovídá praktické zkušenosti. Podle této teorie lze například očekávat, že dnes již nemnohé oblasti mimo dosah televizního signálu budou oázami klidu a míru mezi lidmi. Přinejmenším poměry na venkově Papuy-Nové Guineje to nepotvrzují, neboť tendence tamního spořádaného občana, jenž zná televizní přístroj pouze z obrázků, sáhnout v případě potřeby po mačetě je výrazně vyšší než u obyvatel mediálně zpustošených Čech. Ani novoguinejští zločinci se nezdají být přespříliš mediálně ovlivněni. Ozbrojeni podomácku či průmyslově vyrobenými střelnými zbraněmi přepadají vozidla na jediné místní silnici zcela v duchu vlastní lidové tvořivosti, aniž by byli významně inspirováni filmy o Robinu Hoodovi či Rumcajsovi. Není ovšem vyloučeno, že pokud jim půjde řemeslo dobře, nakonec si nějaký ten televizor zakoupí a dožijí svá léta poklidně v oblasti s televizním signálem. Není pochyb o tom, že pak budou sledovat zejména pořady plné násilí a poskytnou tak sociologům cenná data dokládající, že televizní a skutečné násilí spolu navzájem souvisí.
Bude jistě zajímavé sledovat, jak příchod televizního signálu na novoguinejský venkov ovlivní tamější kriminalitu. Zkušenosti z Evropy, kde nebylo v ulicích nikdy tak bezpečno jako po zavedení celoplošného televizního vysílání, jsou nadějné. Zatímco dnes si někteří moji novoguinejští spolupracovníci občas vyberou dovolenou proto, aby se osobně zúčastnili kmenové války, v budoucnu očekávám spíše dovolené kvůli sledování Hvězdných válek.
Otázka vlivu násilí v médiích na realitu denního života je těžko zodpověditelná i proto, že nejlepší nástroj vědy, tedy experiment, je zde použitelný jen obtížně, neboť delší pokusná izolace od televizního vysílání by mohla být považována za neetické týrání živých tvorů. Přesto se domnívám, že na rozhodující experiment nazrál čas – vypněme tedy v České republice na rok televizi a pozorujme, co se stane v ulicích našich měst. Sám ovšem plánuji strávit tento rok raději v bezpečí Papuy-Nové Guineje.
***texto text je úryvkem z knihy:
Vojtěch Novotný: Papuánské (polo)pravdy. Druhé, rozšířené vydání. Dokořán 2010
Viz také starší úryvek
