Až do 16. století dokázala Osmanská říše rychle zavádět inovace ve vojenství, tato její schopnost však v 17. století slábla. Habsburská jízda začala být vybavována ručními palnými zbraněmi (mušketami), jako nová zbraň účinná proti tureckým jezdcům se objevil bajonet. Turci v té době stále spoléhali hlavně na lukostřelce. Je pravda, že luk tehdy ještě dokázal triumfovat nad mušketou (tehdejší turecký luk dostřelil až 800 metrů), ovšem zvládnout ho vyžadovalo roky výcviku. Totéž pak platilo pro turecké šavle. Turečtí lučištníci navíc obvykle stříleli ze sedel koní, kdy museli zvíře ovládat jen koleny.
Obecně sultánovi vojáci (nejen janičáři) byli mnohem zkušenější, habsburští generálové ovšem dokázali rychle stavět a cvičit stále nové armády. Mušektýr se dal vycvičit za pár týdnů, i když na rozdíl od univerzálních tureckých vojáků pak neuměl nic jiného než střílet. Západní armády převyšovaly tehdy Turky co se týče disciplíny a kázně. Turci nepochodovali v sevřených řadách a jednotliví vojáci nebyli ani jednotně vyzbrojeni, každý si volil zbraň dle vlastního výběru. Osmanské jednotky se dokázaly vrhnout do útoku bez ohledu na vlastní životy, nicméně pokud nápor selhal, mohl se snadno změnit v útěk, s nímž již velitelé nic nenadělali. Přesně to se stalo, když habsburské a polské jednotky udeřily na Turky obléhající Vídeň.
Výhodou Osmanů byla dokonale zvládnutá logistika. Jejich vojska byla mnohem lépe zásobována, velitelé dopřávali vojákům odpočinek, komfort tureckých stanů vysoce převyšoval podmínky, v nichž žili habsburští vojáci. Tyto přednosti ale do značné míry vyvažovala obrovská rozloha Osmanské říše. Jednotkám trvalo dlouho, než z centra říše vůbec dospěly na hranice s Rakouskem, Polskem či Ruskem. Zvlášť náročný byl transport děl. Možnost tažení vůbec uskutečnit hodně závisela na roční době, vše mohly snadno překazit rozmary počasí. Na druhém konci světa vedli Turci často paralelně boje se safíjovským Íránem. Dokonalá organizace bylo to jediné, co vůbec Osmanskou říši drželo jakž-takž pohromadě. (Poznámka: V této souvislosti je paradoxní současné používání termínu „turecké hospodářství“.)
Tehdy běžný turecký zvyk popravovat neúspěšné vojevůdce generálům mnohdy svazoval ruce, báli se riskovat nebo takticky ustupovat. Menší porážka nebo porážka drtivá, to už mnohdy vyšlo nastejno. Obecně měli Habsburkové lepší generály, mj. i proto, že v Evropě byl více využíván knihtisk a o vojenství byla dostupná celá řada odborných publikací…
Zdroj: Andrew Wheatcroft: Nepřítel před branami – Habsburkové a Osmané v bitvě o Evropu, Slovart, Praha 2010
Viz také: Co by, kdyby… roku 1683 Turci dobyli Vídeň
