***pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
V první řadě se možná jednalo o pozůstatky „matriarchátu“. Ten neznamenal (existoval-li vůbec někdy) ani tak „vládu žen“, ale spíše odvozování příbuzenství v mateřské linii (a s tím související jevy – ženich se stěhoval k manželce, nikoliv naopak). Jistá větší oprávněnost takového uspořádání spočívala v tom, že příbuznost v mateřské linii je opravdu těžko zpochybnitelná. (Mimochodem: Průzkumy prováděné mezi liverpoolskými dělníky v minulém století ukázaly, že v přibližně v 1/5 případů muž, který se pokládá za otce, jím ve skutečnosti není.)
Právě nezpochybnitelnost příbuznosti v mateřské linii byla zřejmě důvodem i pro nástupnický systém Chetitů. Syn královy sestry měl jistě jednu polovinu královské krve; u králova syna to již nebylo zdaleka tak jisté. Pravda však je, že popsaný systém měl i nevýhody. Králova sestra totiž musela mít minimálně dvě děti opačného pohlaví – syn se stal budoucím králem, dcera matkou krále v další generaci. Naproti tomu v případě, že by se nástupcem stával syn krále, by úplně stačilo, aby král zplodil pouze jediného – mužského – potomka.
„Genetický“ výklad je posílen i tím, že v řadě archaických společenství nenesl hlavní starost o dítě jeho otec, ale spíše strýc z matčiny strany (Zdroj: Robert Wright: Morální zvíře, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1995) – což přesně odpovídá právě modelu popsanému u Chetitů.
Na druhé straně, počítejme geny:
Moje sestra má v průměru polovinu mých genů. Její syn bude mít v průměru čtvrtinu mých genů.
Můj vlastní syn bude mít v průměru polovinu mých genů. Když dávám přednost synovi své sestry (25 % mých genů), znamená to, že ve skutečnosti by pravděpodobnost, že mé dítě je skutečně moje, měla být dokonce _menší_ než 50 %.
To jsou tedy závěry.
Jak vidno, král má genetický zájem, aby se jeho nástupcem stal jeho syn. Snad proto většina monarchií fungovala právě takto?
