Myslíte si, že by slovo pro smrt mělo být spíše mužského nebo ženského rodu?
Řešení:
Smrt je něco jako matka země, rodí i zabíjí. Rovněž asociace spojená s pojmem "nit života" by vedla k ženě. Tkadleny jsou spíše ženy.
Smrt má v sobě ovšem současně aspekt setkání s něčím osudovým, např. s naší skrytou "polovinou", jungovským animem/animou. Potom by, minimálně většinově, vnímali muži smrt jako bytost ženskou a ženy naopak. Osobně se domníváme, že toto subjektivní pojetí smrti je významnější než závislost kulturní, eventuálně vztah gramatický.
Můžeme samozřejmě spekulovat i o tom, zda božstva smrti v té či oné kultuře byla spíše mužská (u Germánů) či ženská (u Slovanů) a dávat to do souvislostí s tím, zda šlo o kultury spíše patriarchální či matriarchální.
Pokud bychom tvorbu slov uznali za záležitost spíše mužskou (o čemž konec konců v tomto konkrétním případě svědčí rčení "jsi synem smrti", zatímco opak neexistuje), měla by být smrt vesměs rodu ženského. Protože nás smrt navíc zbavuje naší lidské dimenze a tedy i pohlavnosti, mohlo by slovo pro ni být klidně i rodu středního – viz např. slovo "tělo", které se používá pro mrtvolu a obecně s sebou nese prizma jisté bezduchosti.
Mimochodem, v češtině je údajně velmi obtížné napsat působivou báseň na téma smrt, alespoň pokud máme na mysli rýmovanou poezii. V češtině totiž existuje jen málo významově relevantních rýmů na slovo "smrt" – např. “chrt” nás sice stejně jako smrt může uštvat, působí však spíše komicky než pateticky. U poezie je přitom důraz kladen právě na poslední slovo řádky, základní nit básně se pozná z rýmů. Většina básníků vůbec nevtěluje do slov nějaký předem připravený význam, ale naopak jim nejprve zaznějí v hlavě klíčová slova. A zde jsou v češtině se smrtí jen a jen potíže.
Zdroj:
Petr Bakalář, rukopis
Pavel Eisner: Chrám a tvrz, Nakladatelství lidové noviny, Praha, 1992
Autor článku je mj. také autorem knihy Psychologie v otázkách, kde můžete najít celou řadu dalších problémů tohoto typu. Více viz http://www.studovna.cz/pkniha.asp?Csl=5197
