Po kominíkovi a štěstí (viz tento článek) se zkusme podívat na zoubek další pověře. Proč by štěstí měly přinášet střepy? Možných asociací je v tomto případě zřejmě ještě více než u kominíka.
Aktualizace: Pokusy o řešení
V knize Petr Bakalář: Cvičebnice psychologie (Votobia 2003) je uvedeno celkem 17 možných asociací. Zajímavě vypadají následující:
– Jako obrana proti závistivým bohům – jakási “kakopraxie”. Z podobného důvodu se říká v polských a ukrajinských dialektech stádu “chudoba”. Ten, koho provázejí nezdary v každodenním životě, se nemusí obávat žárlivosti bohů. (Poznámka: viz příklad Polykratova prstenu)
– Původně součást obětních rituálů. Možná při vzniku této pověry stál obřad, při kterém se obětovalo jídlo v nádobě, džbánu, který se i rozbil.
– Souvisí s představou, že naše štěstí je někde uzavřeno – uvězněno (podobně jako džin v láhvi či duše v hrníčku u vodníka) a že ho můžeme vysvobodit pouze ráznou akcí, např. rozbitím.
– “Rozbít s někým džbán” = vzít si ho, oženit se s ním (viz Egypťan Sinuhet). U nás dodnes živé rozbíjení talíře při svatbě. Dobrovolně něco rozbít je těžké, vždy jsme za to byli spíše trestáni. Je to (rizualizované) překročení výchovy, odpoutání se (Verbrechen, prestuplenije) – jako akt svobody, důkaz toho, že nám již nikdo neporoučí.
– Hluk vznikající rozbíjením může zaplašit zlé mocnosti – podobné jako při zaklepání na dřevo.
– Střepy často vznikají i v radostném rozrušení, příp. podnapilosti. Závislost je tedy opačná: pokud jsme šťastni, vznikají s větší pravděpodobností střepy.
– Narážka na ostrakismus (řec. ostrakon = střep). Ve starověkých Athénách bylo zvykem nepohodlné občany (např. ty, u kterých hrozilo, že by jejich moc ohrozila demokracii) exkomunikovat. Výběr kandidátů probíhal pomocí tajného losování za pomocí střepů. (Poznámka: chytrý výklad, ale asi hrozně přitažený za vlasy; navíc ostrakismus nebyl spojován zrovna se štěstím)
Co se týče návrhů v diskusi: nejpravděpodobnější se mi osobně jeví ta "falešná útěcha", "zlehčení očekáváním". Navíc k rozbití zřejmě nejčastěji docházelo při různých oslavách (viz předposlední bod výkladů výše). Bylo třeba to nějak celé rychle obrátit v žert, aby nedocházelo ke sporům, kdo za to může, respektive aby se zbytek hostiny se neproměnil v neustálé omlouvání ("jé, promiňte" – "opravdu se ale vůbec nic nestalo" – "moc mě to mrzí" – "to je vážně v pořádku"). Takhle se to celé dalo rychle přejít a pokračovat v zábavě…
