Za studií na univerzitě jsem se hodně věnoval lehké atletice. Nejvíce mě těšila štafeta na 4 x 400 m. Pro toho, kdo by to nevěděl, 4 x 400 m byl závod, ve kterém každý atlet po uběhnutí své trati předával štafetový kolík jednomu ze svých kolegů z družstva, ten ho chytil a závod pokračoval až ke čtvrtému členovi, který měl proběhnout cílem. Tedy to je zhruba to, co se stalo Dunsi Scotovi a Vilému Ockhamovi. První odevzdal štafetový kolík druhému a ten pokračoval v tom, co zahájil první. Ale zatímco pro Dunse Scota byla filozofie chudou vědou, protože je vzdálená od reality, pro Viléma Ockhama to byl za předpokladu, že neztrácel čas s teologií, předmět až příliš bohatý. Jako kdybychom řekli, že pro Viléma byly filozofie a teologie dva odlišné způsoby chápání života, které od sebe dělil nepřekonatelný příkop.
Františkánský mnich Vilém Ockham se jednoho dne obrátil k papeži Janu XXII. s následujícím vzkazem: „Čteš-li pozorně život svatého Františka, uvědomíš si, co znamená žít jako pravý křesťan. Ne jako ty, troufalý papeži, jenž si od rána do večera hovíš mezi sametem a klenoty svých salonů!“ Kvůli této větě, byl v roce 1324 povolán do Avignonu. Nejdříve si odbyl čtyři roky klausury v jednom klášteře, a potom právě včas, jeden den před procesem, utekl. Spolu s ním byl v tušení exkomunikace představený františkánského řádu Michal z Ceseny a další dva nebožáci. Nakonec našel útočiště u Ludvíka Bavorského. Zdá se, že před císaře předstoupil se slovy: „Ty mě braň mečem a já tě budu bránit perem!“ Mezitím ale papež ustanovil komisi složenou ze šesti vysokých hodnostářů, kteří proti čtyřem uprchlíkům sestavili obžalobu z hanobení o jedenapadesáti obviněních.
S hanobením si v té době nikdo nezahrával. Bylo to to nejhorší, co se ubohému nešťastníkovi mohlo stát. V nejlepším případě mu hrozil doživotní žalář, jinak došlo na veřejném náměstí k upálení za živa. Říkám to se znalostí věci, protože i já jsem byl spolu s Renzem Arborem a Robertem Benignim zhruba před deseti lety obviněn z hanobení náboženství, jenom kvůli tomu, že jsem napsal scénář k Pap occhio, k filmu, který byl následně dán na index a stažen ze všech sálů království, pardon, chtěl jsem říct republiky. My, ale podceňujíce nebezpečí, nejenom, že jsme neutekli, ale ani jsme nebyli upáleni za živa.
Vilém Ockham, rovněž řečený doctor invicibilis, se narodil roku 1290 v hrabství Surrey v Anglii. Čím ve skutečnosti byl? Vždy hned směřoval k „meritu věci“ a aby to dokázal „odděloval“ všechno to, co podle něj bylo neužitečné nebo prostě nadbytečné. Tento jeho způsob, jímž se stavěl ke skutečnosti, vešel do historie jako Ockhamova břitva. Všechno, co do té doby řekli scholastikové, šlo k šípku, a tedy i jednotnost bytí, metafyzický pojem poslední příčiny, metafyzická koncepce substance, Aristotelovy kategorie a na konec to nejlepší – univerzálie. Pro něj byly univerzálie „slova a nic než slova“. Stejně tak považoval za zbytečnou církevní hierarchii, zahrnující papeže, biskupy a kardinály. Jediná jsoucna, která si podle něj zasloužila respekt byli Bůh a lidské bytosti. Tečka. Dříve však, než z něj uděláme úplného odpůrce, zeptáme se ho na něco konkrétního.
Otázka: „Existuje Bůh?“
Odpověď: „Ano, existuje, ale ne tak, jak se nám ho snažili představit svatý Tomáš a svatý Anselm. Abychom uvěřili v Boha, stačí, když si přečteme Aristotela či Averroa. Bůh existuje, protože nekonečno je již představitelným pojmem a není potřeba jej dokazovat.“
Tehdy ale bohužel existovaly dva způsoby chápání křesťanství. Pro papeže to byl nástroj moci, zatímco pro františkány, a pro Viléma obzvláště, to byla evangelická misie.
Scholastika se na počátku všemožně snažila o soužití vědy a náboženství. Potom s plynoucími roky, respektive stoletími, se obě disciplíny jedna od druhé značně vzdálily, až se z nich staly dva rozdílné a oddělené obory. Stalo se tak právě díky Vilémovi Ockhamovi, který se právem může pyšnit titulem posledního filozofa středověku a prvního myslitele novověku.
Věřil v radikální empirismus, podle něhož vše, co překonalo meze přímé zkušenosti, mohlo být dozajista zajímavé, ale určitě se tomu nedalo slepě věřit. Mluvíme-li například o onom světě, říkával Vilém, můžu maximálně připustit víru v to, že existuje, ne víc. Vycházejí z toho tedy dva typy poznání: intuitivní a abstraktní. První se dělí na poznání dokonalé a poznání nedokonalé. Toho prvního se dosáhne, je-li možné jej dokázat zkušeností. Zatímco toho druhého lze dosáhnout, když zůstává na hypotetické úrovni. Abstraktní poznání je konečně vlastní umělcům a básníkům, nedbá na realitu a je to schopnost, kterou mají jen některé lidské bytosti.
Je jasné, že podobné teorie nemohly být přijímány za vlády založené na slepé a absolutní víře. Odtud obvinění z hanobení a následné vyhnanství.
Úryvek z knihy:
Luciano DeCrescenzo
Příběhy středověké filozofie
viz http://www.dokoran.cz/index.php?p=book.php&id=191
