Zenón elejský, ano, právě ten člověk, který vymyslel proslulé paradoxy (aporie) o tom, jak Achilleus nedohoní želvu a letící šíp se nemůže pohybovat – jakpak asi skonal? Pokusil se komusi uhryznout ucho a než byl kolemjdoucími ubit, stihl ještě ukousnout nos. Podobných až "pavlačově-filosofických" příběhů je plná kouzelná publikace Diogena Laertia.
Nejde samozřejmě o seriózní filosofické dílo, spíše sbírku výroků, pomluv až drbů. Ukazuje však, že to, co dnes pokládáme za klenot řecké kultury a základ naší civilizace, nebrali mnohdy současníci příliš vážně. Filosofové jim mnohdy byli zdrojem zábavných příběhů, téměř se vnucuje srovnání se šašky či se současnými televizními baviči. Tak třeba Athéňané vysloveně milovali hrubost, s níž se Diogénés (ne autor knihy, ale ten filosof žijící v sudu) choval ke svým spoluobčanům.
Diogena Laertia je možno zařadit asi do počátku 3. století našeho letopočtu (ještě nezná novoplatonismus). Patří pravděpodobně k epikurejcům, přičemž své dílo koncipuje jako určené kterési vyznavačce Platónovy filosofie. Podává soustavný výklad jednotlivých filosofických škol a to od "Sedmi mudrců" (Thálés, Solón apod.), přes iónské přírodní filosofy až po epikurejsou školu. Přitom se odvolává na řadu pramenů, které se do dneška již nedochovaly, jde tudíž o dílo velmi významné i z historického hlediska.
Kniha také mj. dobře ukazuje, že Sokratův případ nebyl jedinou antickou tragédií. Dnes máme sklon vnímat historii jako sled svobodného liberálního Řecka a tmářského středověku s inkvizicí. Pravdou však je, že i antické náboženství a demokratické Athény projevovaly k filosofii ne vždy tolerantní postoj.
Kromě Sokrata byl předtím z Athén pro bezbožnost vypovězen i Aristoteles a Anaxagoras, první dokonce možná skončil sebevraždou, druhý snad byl i popraven (řada příběhů je známa v mnoha paralelních verzích). Vyhnanství bylo i osudem sofisty Protágory (toho si zřejmě velmi vážil Platón, protože ve stejnojmenném dialogu nad ním nenechal Sokrata v rétorickém střetu zvítězit). Byl to paradoxně teprve konec Athén jako politické mocnosti v makedonském období, který zlepšil pohled na svobodu jednotlivce věřit čemu chce a také o tom učit.
Spíše než o tragických osudech se však jedná o bizarnostech a drobných výstřednost řeckých filosofů, které v učebnicích nenajdete. Řada z nich se ke svému okolí chovala dosti urážlivě či byla povahy vysloveně misantropické (např. jeden z citovaných filosofů, když byl tázán, proč se nahlas směje jsa sám, dopověděl "právě proto" :-)). U některých se pak daly vysledovat i rysy vysloveně zločinné. Hérakleitos zemřel v hromadě hnoje a Feredykés byl o sobě přesvědčen, že je bohem. Již výše zmíněný Diogénés "bavil" Athéňany sebeukájením přímo na tržišti a v knize jsou popsány i jeho slovní přestřelky s Platónem a Aristotelem… Zenóna elejského jsme již zmínili.
Kniha vůbec ukazuje náklonnosti a averze, které jednotliví myslitelé chovali k sobě navzájem. Například Platón chtěl nechat spálit Démokritovy spisy, s Xenofontem se oba tito Sokratovi žáci neměli natolik rádi, že se jednak navzájem raději necitovali, za druhé pak ovšem oba úmyslně psali jména se sejnými názvy.
Kromě humorného aspektu věci je na knize sympatické i množství půvabných veršů a vysvětlujících poznámek pod čarou. Zde jsou opraveny některé nepřesnosti v původním textu, vyloženy metafory i historické souvislosti, uvedeny ještě další alternativní verze příběhů… Nechybí ani několik předmluv a doslovů.
Prostě: ať už chcete antické filosofy obdivovat nebo si z nich dělat legraci a nebo kombinovat oba pohledy, tuto sbírku (nejen) bizarních historek byste si neměli rozhodně nechat ujít.
(Díogénés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů, Nová tiskárna, Pelhřimov, 1995)
