Známý odborník na středověk Jacques Le Goff se pokouší popsat jakési kolektivní (ne)vědomí středověkého člověka. V porovnání s dneškem existuje řada odlišností, které Le Goff neváhá označit jako utkvělé představy, a chápat je tedy jako jevy povahy spíše patologické. Zdaleka přitom nejde jen o míru religiozity.
Středověký člověk je pro historika podobně exotický jako nějaký vzdálený kmen pro etnografa. Le Goff vypočítává tyto hlavní odlišnosti/středověké fobie a obsese:
– posedlost hříchem. Středověké zaujetí tím, jestli náhodou nejsme ve svém jednání vedeni ďáblem, je z dnešního hlediska jednoznačně chorobné.
– víra v neviditelný svět. I dnes je řada lidí posedlých různými "skrytými silami/energiemi", nebo jednoduše řečeno pověrami. Přece jen se jim však důvěřuje s trochu jinou silou – ani pro pověrčivého člověka neexistují dnes démoni či parapsychické fenomény obvykle stejně reálně jako židle. Pro středověkého člověka není mezi běžným světem a záhrobím/zjevením žádná zřetelná hranice, o existenci ani jednoho z nich se nepochybuje. Kráter v sicilské sopce vede přímo (nikoliv metaforicky) na onen svět.
– posedlost záhrobím. I když se třeba nevěří v to, že Poslední soud může přijít už zítra, nikdo se takovou možnost neodváží zcela zpochybnit. Záhrobí s očistci a různými "limby" není chápáno symbolicky, ale podobně jako fyzická geografie. Je definován prostorový systém záhrobí.
– zázrak a ordál. Dnes zázrak chápeme jako událost výjimečnou a nepravděpodobnou, ostatně právě takhle slovo používáme. Pro středověkého člověka se zázraky děly neustále. Byly zázračné v tom smyslu, že šlo o zásahy Boží, nikoliv ale ve smyslu statistické výjimečnosti. Zázrak lze vcelku spolehlivě vyvolat přímluvou Panny Marie nebo nějakého lokálního světce. Různá zázračná vyléčení a zástupy šarlatánů začaly nakonec budit odpor i přímo u církve.
S představou, že Bůh neustále vstupuje do běhu světa, pak souvisí i víra v ordál – například různé zkoušky vodou či ohněm, nebo speciálně za tímto účelem pořádané rytířské souboje a jejich ústřední role v soudnictví. Boha se můžeme kdykoliv dotázat a on nám odpoví. Až v roce 1215 byly ordály církví zakázány a v soudním řízení začalo namísto toho hrát klíčovou roli svědectví.
– paměť. Negramotnost či nedostatek písemných záznamů vedly k velkému významu mluveného slova – a paměti. Nejvýznamnějším prostředkem komunikace bylo ústně pronášené kázání. I vzdělávání bylo do značné míry tréninkem paměti, memorováním. Za tímto účelem zažívaly velký rozkvět mnemotechnické pomůcky.
– přesymbolizovaný svět. Pro středověkého člověka byly věci nadány skrytými významy. I ten nejrealističtější popis například v Bibli nese nějaký další hluboký význam. Posedlost symboly se projevovala v umění i v politice (korunovační rituály apod.). Zde by však zřejmě stálo za to uvažovat, zda tento rys středověké mentality nepřetrval až do dnešní doby.
– čísla. Čísla nevyjadřují pro středověkého člověka prostě počet, ale mají také svůj hluboký symbolický význam. Na rozdíl od současné matematiky se ovšem úvahy o vlastnostech čísel točily v kruhu numerologie a povrchních analogií. Na základě stejného počtu byla hledána skrytá propojení mezi určitými jevy (čtyři evangelisté, čtyři rajské řeky a čtyři hlavní ctnosti – co komu přiřadit?), ad hoc volené přiřazení. Teprve od 13. století začíná evropská matematika pod arabským vlivem připomínat dnešní vědu.
– obrazy a barvy. Ve světě, kde byla převážná většina lidí negramotná, hrály významnou komunikační roli také obrazy, sochy a barvy. Barvy ovšem opět neměly "čistě estetický" význam, ale byly obklopeny symbolickými výklady – žlutá barva je klam, proužkované či strakaté vzory hrozí porušením Božího řádu apod.
– sny. Výklady snů byly ve středověku církví naopak spíše tabuizovány – sen mohl pocházet stejně dobře od Boha jako od Ďábla. Pouze osoby na špičce církevní či světské hierarchie si mohly dovolit vykládat své sny a nalézat v nich poselství. Lze však předpokládat, že zákaz výkladu snů byl houfně porušován. Od 12. století pak odpor církve k výkladům snů zvolna slábne, sny mohly být vykládány i jako doklad vítězství snícího nad pokušením (názory na morální odpovědnost snícího za své sny se lišily).
Zdroj: Jacques Le Goff (editor): Středověký člověk a jeho svět, Vyšehrad, Praha, 1999
(Poněkud se vnucuje otázka, jak mohla společnost s takto patalogickými rysy vůbec fungovat. Le Goff toto neřeší, můžeme si tedy vybrat – třeba říct "no, však to také ve středověku pořádně nefungovalo". Ale samozřejmě lze přijít i s jinými odpověďmi.)
