František Lexa je považován za zakladatele české egyptologie. V jednom z čísel letošního Akademického bulletinu mu byl u příležitosti výroční jeho jubilea věnován rozsáhlejší článek, zmiňující především jeho bádání na poli jazykovědném. A co nám dnes může Lexa říci o staroegyptském náboženství?
Pramenů k náboženství starověkého Egypta je dnes celá řada, problémem je však jejich spolehlivost. Na jedné straně zde jsou ještě "socialistické" a ve velkých nákladech vyšlé popularizační právě Vojtěcha Zamarovského, při vší úctě přece jen poněkud poznamenané marxistickým pohledem. A pak zde jako hub po dešti přibývá literatury "pavědecké", která vše v Egyptě odvozuje minimálně od Atlantidy. Lexova kniha může naše pohledy vhodně doplnit.
Lexa totiž přistupuje k celé tematice bez nějakého apriorního hodnocení, postupně vypočítává bohy související s jednotlivými zvířaty či hvězdnými tělesy. Přitom často kritizuje prvoplánová řešení, která by třeba ve spojení božstev a zvířat shledávala pozůstatky totemismu. Zajímavá je třeba následující otázka: Je bůh totožný s jemu odpovídající hvězdou? Je slunce okem boha Re nebo jím samým? A pokud je přímo bohem, co dělá božská bytost, když není nebeské těleso přítomné na obloze?
Lexa provádí výčet egyptských božstev se zřetelem k jejich roli i místu uctívání, věnuje se vývoji kultu, splývání bohů i příchodu bohů cizích. Opomenut samozřejmě není krátké období monoteismu slunce-Atona v době Nové říše, stejně jako osudy lidí, kteří byli prohlášeni za bohy.
Autor se zmiňuje i o cyklu boje Hóra a Sutecha. Z toho, že Hór byl bůh dolnoegyptský a jako vítěz střetu prohlášen "tím dobrým", vyvozuje autor, že sjednocení Egypta na počátku historické doby vzešlo z Dolního Egypta. To však podle dnešních poznatků neodpovídá pravdě, král Štír, který sjednotil zemi na počátku 1. dynastie, dle všeho pocházel z hornoegyptského Nechenu.
Politické vítězství Horního Egypta mohlo být konec konců vykoupeno náboženskými ústupky, kterými chtěli vítězové poražené připoutat. Nebo to mohlo být ještě jinak, z dějin je známo mnoho případů, kdy vítězové přijímali kulty či náboženství těch poražených. Zcela na okraj: Na téma vztahu Usíre/Hór–Sutech existuje každopádně rozsáhlá literatura, kromě mytologie lze z prací novějšího typu uvést například Oščádalovu povídku Bitva démonů (Jan Jam Oščádal: Bitva démonů, AF 167, Brno, 1996).
A jak je to s egyptskou vírou v posmrtný život, která se odráží i ve stavbě pyramid? Opět komplikovaně, dle Egypťanů se člověk skládá s těla, duše a ducha. Co se tím však přesně mínilo, je asi docela záhadou. O tom, že převod na naše dnešní pojmy dost kulhá, svědčí i následující skutečnost: Když Egypťané (respektive Koptové) přejali křesťanství, začali pro duši raději označovat řecký výraz psýché.
A to rozhodně není jediná zajímavá informace, kterou vám Franstišek Lexa ve své knize zprostředkuje.
(František Lexa: Náboženská literatura staroegyptská, Herrmann & synové, Praha, 1997)
