Některá egyptská božstva ovšem zvířecí podobu vůbec neměla (Ptah) a zdá se, že od Předdynastické doby dokonce existovala tendence znázorňování bohů ve zvířecí podobě spíše potlačovat na úkor rysů lidských nebo kombinovaných. Podle jedné interpretace se v tom odráží rostoucí sebevědomí egyptské civilizace – zvířata, původně uctívaná jako zdroj síly a nezkrotnosti, již takto přestávala být vnímána s tím, jak lidé čím dál více ovládali přírodu, např. spoutali Nil zavlažovacím systémem.
Obecně ale staří Egypťané (nebo alespoň kněží, písaři apod.) později božstva se zvířaty neztotožňovali, spíše je pokládali za jednu z možných podob bohů. Podobně jako odedávna existuje obsese „pravými jmény“, Egypťané také spekulovali o pravém „těle/podobě“ svých bohů, kterou odlišovali od jejich projevů. Podoba znázorňovaná ve výtvarném umění nebo kultovní socha nebyla tou pravou, v ní bohové setrvávali pouze na nebesích. Tuto podobu budou moci poznat až zesnulí, přirozeně ti, kteří úspěšně projdou posledním soudem. V tomto smyslu byli i egyptští bohové „abstraktní“, „skrytí“ a popisovaní negativní teologií.
Nicméně pokud už byli Egypťané přesvědčení, že došlo ke kontaktu s pravou podobou boha, pak hlavním projevem takové události byla moc – příchod boha je spojován s bouří, zemětřesením, vichřicí a ohnivou září. S posledním projevem pak souvisejí i představy Egypťanů, dle nichž by pravá těla bohů dlících na nebesích mohla mít jako stavební materiál namísto „masa“ zlato, stříbro a drahé kameny.
Zdroj: Jiří Janák: Staroegyptské náboženství I, Oykoymenh, Praha 2009, Penelope Wilsonová: Hieroglyfy, Dokořán 2010 a další
